Další článek, který měl být původně jen diskuzním příspěvkem, ale nějak se mi to rozrostlo… Odpověď je jednoduchá: Nebylo. A kdo říká, že bylo, tak si tu dobu buďto idealizuje, nebo tehdy patřil k některé z privilegovaných vrstev, zatímco nyní mu ujel vlak.Radek Čelechovský si toho zjevně nastudoval docela dost. To mu slouží ke cti. Přesto mu toho hodně uniká. Čím to je?
Tak za prvé nelze minulý režim hodnotit paušálně. Existovaly určité etapy. Byla padesátá léta s politickými procesy. Bylo Pražské jaro. Byla normalizace. Byla Perestrojka. A každá z těchto etap byla svým způsobem specifická.
Padesátá léta rovněž nepamatuju. Ale o těch je k dispozici materiálů dost. Do Pražského jara jsem se narodil. I o něm si lze dohledat dostatek materiálů. Pamatuji si normalizaci a přestavbu. Přestože existují filmy, knihy a spousta dokumentů z té doby, je velice těžké udělat si z nich dostatečně realistický obrázek.
Normalizace byla typická tím, že vlastně „nebyla vidět“. Až na pár slavných případů jako proces s Plastic People of the Universe nebyly nějaké monstrprocesy. Normalizace probíhala plíživě. Ve společnosti byla neustále přítomna atmosféra strachu, ale tentokrát už to nebyl strach ze zatčení, mučení, popravy či nucených prací v jáchymovských dolech. Strach se přenesl ob generaci. Rodiče se báli, co bude s jejich dětmi. Zda se dostanou na školy. Zda získají alespoň trochu slušnou práci. Vztahy ve společnosti byly zvláštní. Na jedné straně vládla mezi lidmi určitá spiklenecká solidarita, na druhé straně jste nikdy nevěděl, kdo je práskač. A i ta solidarita vzala rychle za své ve frontě na nedostatkové zboží. To se lidé byli schopni málem ušlapat. Třeba pro dvě kila banánů.
Těch volovin, co člověk musel dělat, pokud chtěl mít čistý kádrový profil. Pracovní soboty. Akce Z (dobrovolně povinné brigády Zadarmo). Účast v prvomájovém průvodu. Na politickém školení.
Samozřejmě byli lidé, kteří se měli dobře. Aparátčíci. Veksláci. Šmelináři. Vojáci. Policajti. Ti z nich, kteří po revoluci chytili vítr, se dnes mají ještě lépe. Jsou z nich milionáři či miliardáři. Někteří z těch, kterým se nezadařilo, nyní vzpomínají na „staré dobré časy“.
Existovala ještě jedna skupina lidí, která se měla relativně lépe, než dnes. Outsideři. Ať už z nouze či programoví. Být dnes outsiderem je velice těžké. Nemáte peníze, nemáte sociální status. Za totáče jste na tom nebyli o moc hůř než většina ostatních lidí. Sehnali jste si místo nočního vrátného, topiče apod. A váš měsíční plat nebyl výrazně horší než plat vědeckého pracovníka. Někdy se dokonce mohlo zadařit, a mohl být i vyšší.
Takzvaná přestavba v našich podmínkách, to bylo kouzelné a velmi zvláštní období. Napsal jsem o tom knihu. Můžete si ji přečíst zde: www.indruch.czNo a dnešní doba? Ta má, samozřejmě, své mouchy. Všechny nás štvou ty různé podvody, tunely, korupční aféry. Jenže tady platí, víc než kde jinde, „kdož sám jsi bez viny, první hoď kamenem“. Kolik z vás může říci, že jste nikdy nikomu nedali nebo nepřijali úplatek? Na základě čeho se rozhodujete, komu dáte v různých volbách svůj hlas? Jak je možné, že podvodník Železný se dostal do Evropského parlamentu? Někdo ho tam musel zvolit. A to není jenom on.
Kapitalismus je založen na „volné hospodářské soutěži“. To slovo „soutěž“ je tam důležité. A to se ještě jedná o eufemismus. Výstižnější termín je „konkurenční boj“. Chcete-li být úspěšní, musíte neustále bojovat. A vyhrávat. Také mě to už někdy unavuje. Člověk na to musí mít náturu. Ale pokud chcete lepší svět, musíte se sami stát lepšími. Například neochvějně trvat na svých zásadách. I když to znamená ztrátu výdělku. Je to fuška. A obávám se, že se to neujme. Ve své podstatě je každý člověk oportunista.
Óm mani padmé húm
