Výchova nevýchova

Dnešní mladí rodiče fandí "novým" metodám výchovy. Já jí říkám nevýchova a vím, že státy, kde ji v minulosti uplatňovali, splakaly nad výdělkem. 

Na jednu stranu  se nedivím. Své útlé dětství prožili v totalitě, která padla, ještě než se proti ní stačili vymezit, negovat ji. Přesto se jim - znám to z jejich vypravování - hluboce vryly do paměti modré a červené  trenýrky, jarmilky, UHO ve školní jídelně, uječené "soušky".  Strašně moc by nechtěli, aby jejich děti musely dělat věci, které se jim protiví, poslouchat na slovo pod hrozbou trestů, jak si to oni pamatují. Mnozí proto nastolují výchovu příkladem.Nic se nezakazuje, dítě prý samo přijde na to, co je pro ně dobré a co je špatně.

Chyba. Nepřijde. Nemá srovnání. Dospělý má v sobě limity, se kterými může polemizovat, může je neuznávat, bouřit se proti nim, změkčovat je, posouvat je na kteroukoliv stranu. Dítě ne. Když mu hranice nevymezíme, nemá s čím pracovat. Vychováme spratky, kteří znají svá práva, ale povinnosti neuznávají.

Vzpomeňme z dětství. V první třídě je nejčastějším úkolem: číst 5x. Proč? Stačí jednou!! Já nechci, mě to nebaví... Hodný rodič vyměkne, povolí... V šesté třídě je spousta dětí, které nejsou negramotné, ale číst prostě neumějí. Než překoktají zadání matematického příkladu, měli by mít půlku vypočítanou. Stejně tak mezi šesťáky jsou tací, kteří mě přemlouvají, že si přečtou něco, co je baví místo zadané knížky. Proč číst něco, co mě nebaví? Snadná odpověď. Protože život nespočívá jen v "bavení se". My dospělí už to víme, děti na to musejí přijít. Jak? Pozorováním dospělých, nebo vlastní zkušeností?

V dnešních novinách se jeden čtenář - lékař - ohradil proti ombudsmance a jejímu zásahu v Chrastavě. Píše to samé, co já - mladí potřebují hranice. A jsou-li, či nejsou-li tvrdé - o tom nejde přeci rozhodnout na dálku. Ale troufnu si říct, že ti, kteří se provinili proti většinové společnosti - mají pocit beztrestnosti, jsou zvyklí si vzít, na co mají chuť, nejsou ochotní tolerovat práva a nároky druhých - ti potřebují tvrdší pravidla než ostatní. Jen ať poznají, co je nepohodlí, přizpůsobení se, "poslouchání", jaké to je, dostat odměnu za něco, co se mi nechtělo dělat, ale já to zvládnul!

V tisku jsme informováni o přeplněnosti českých věznic. O čem to vypovídá? Nejen o tom, že zavíráme za kdejakou pitomost, místo abychom zvolili trest alternativní - např. nechápu, jak dostane dítě od otce dlužné alimenty, když nepracující otec ve vězení "naseká" dluhy ještě vůči státu. Vypovídá to nejen o úctě k zákonům, ale i obecně o morálce národa. A s tou je to mnohem povážlivější než se zákonem. Morálka totiž není nikde napsaná, její zásady nosíme v sobě. Nosíme v sobě? Jak, když nám je nikdo nevštípil? 

Když jsem byla malá, nebyla jsem žádný andělíček, ale normální "zlobivé" dítě. Když jsem něco provedla, věděla jsem, co mě za to čeká. Když jsem byla napomenuta dospělým, poslechla jsem - třeba s brbláním, ale dospělí se MUSEJÍ  poslouchat. Zkuste dnes někoho napomenout - třeba puberťáka, nad nímž stojí v tramvaji stařenka. Pes od vás kůrku nevezme. Ale to se přece nedělá! myslíte si. Jenže mladý si to rozhodně nemyslí. On má přece právo!

Kdysi mě překvapila jedna sedmačka, která ze školní akce jela načerno. Na mou výtku odpověděla, že se jí nemůže nic stát, není přece plnoletá a dopravní podnik jsou stejně samí zloději a zaplatit si nezaslouží. Odkudpak asi takovou zkušenost měla? Že by specialista na hospodaření dopravního podniku a jemu podobných? Jak to, že se necítila provinile? Jak to, že nechápala, že koná nejen nezákonně, ale i nemorálně? Kdo za to může? Kdo ji takto vychoval? 

Každá společnost, která popře minulý režim, může mít problémy s nastolováním norem režimu nového. Často je to tzv. od zdi ke zdi. Není přece problém poučit se ze zkušeností druhých a problémům se vyhnout. Museli bychom ale chtít. Chce to jediné. Naslouchat druhým, jejich potřebám, řídit se heslem, že moje právo končí tam, kde začíná právo toho druhého. A chtít se dohodnout!