Začal nám školní rok.
Autobusy narvané uřvanými puberťáky rozvalujícími se na sedadlech, nad nimi visí
důchodci s berlí. Malé tlusťoučké děti z prvního stupně cpoucí se
hamburgery, zmrzlinou a házející papírky všude kolem sebe. Načinčané princezny
se slovníkem dřevorubce či dlaždiče. Hospody narvané adolescenty sedícími nad
půllitry. Mladí frajírci přecházející pomaličku frekventovanou křižovatku na
červenou, nebo naopak svištící na kole či bruslích po chodníku.
Je to tak zlé? Občas to vypadá hrůzostrašně. Za upozornění, že není třeba přivolávat si dva výtahy do 12. poschodí, mi sedmnáctiletý hoch vynadal tak, že Baníkovci ve srovnání s ním používají salonní mluvu. Já vždycky říkám, že my jsme taky zlobili, slavné o tempora, o mores platí již staletí. Ale na rozdíl od dnešní mládeže jsme na napomenutí reagovali zcela jinak. Sice jsme si pod fousy brblali něco o starých dědcích a babkách, kteří si mají trhnout nohou, ale poslechli jsme a nahlas jsme si nic takového říct netroufli. Netvrdím, že jsme byli po takovém napomenutí ihned napravení, ale ani největší lump třídy, dvojitý propadlík, si netroufl to, co vám dnes vpálí desetiletá dívenka přímo do tváře. Co s tím?
Většinou slyšíme, že škola neplní svou roli, že nevychovává. Ale vychovává; na půdě školy, pod hrozbou snížené známky z chování se děti chovají jinak. Přeci jen hrozba trestu aspoň na některé platí. Ale na veřejnosti jsou přece beztrestné! Tak chápe většina dětí zákon o trestní postižitelnosti od 15 let. Jela jsem z dětmi ze soutěže, a protože holky měly jen patnáctiminutovou jízdenku, ale cesta trvá necelých dvacet minut, rozhodly se, že si „cvaknou“ až na té další. Leč přišel revizor. Netušila jsem, že to byl kalkul, myslela jsem, že to nestihly – dobíhali jsme tramvaj, nebo že v záplavě dojmů – získali jsme totiž zlaté medaile – zapomněly. Tak jsem za ně u revizora bojovala jako lev, až se nechal obměkčit, pokáral je, přinutil je znehodnotit jízdenku – to jsme již dojeli na tu „správnou“ a pokutu jim odpustil. A holky mi řekly: Pančelko, to jste nemusela, stejně by se nám nic nestalo, nemáme ještě patnáct, řekly bychom mu nějaké vymyšlené jméno a nenašel by nás. Když jsem se jim snažila vysvětlovat něco o správném jednání, řekla mi jedna z nich, že rodiče by jí dali, kdyby revizorům přiznala, kdo je. Když jsem pak zamyšlená stála na zastávce a přemýšlela o tomto zážitku, bezděčně jsem vyslechla rozhovor maminky a zřejmě třeťáka.
„Tak jak dopadla vlastivěda?“ „Dostal jsem trojku.“ „No jak to, vždyť jsem ti s tím přece pomáhala!!“ „Paní učitelka říkala, že to bylo špatně.“ „To je ale kráva, tak vám to měla vysvětlit pořádně!“
Vždycky když čtu průzkumy o vážnosti jednotlivých povolání a dočtu se, že to učitelské je na žebříčku hodně vysoko, a když čtu další pojednání o tom, jak by škola měla lépe vychovávat, tak si vzpomenu na oba příběhy. A když do tramvaje nastoupí banda mladých, kteří hulákají jako na lesy, jdu si sednout jinam. Dávno jsem ztratila odvahu napomínat je ke slušnému chování. To si dovolím jen ve škole, ale i tam už byla kolegyně – něžná mladá, leč přísná blondýnka – nazvána p..ou....
