Poslední sbohem

Nedávno mi zemřel blízký známý, který jím byl několik desítek let. O tom, že na jeho pohřeb nepůjdu, jsem vůbec neuvažovala.  Proto mě překvapila reakce některých lidí.

Vím, že v současnosti hodně lidí odchází ze světa bez pohřbu, bez rozloučení. Důvody toho jsou různé. Ale není-li to důvod finanční, je mi to nepochopitelné.  Když se člověk narodí, vítáme ho na světě, oslavujeme.  Naši předkové v podstatě stejně bujaře „oslavovali“ i lidský odchod. Po pohřbu následovala hostina, na které se semlelo kde co, ale hlavní místo zde měl nebožtík. Probraly i propraly se jeho skutky dobré i zlé, bylo třeba ho doprovodit tam, odkud není návratu. Lidi si vyříkali, co je trápilo, vyjasnily se i mnohé nebožtíkovy činy a nedorozumění.  Mnohdy se zúčastnění opili a domů odcházeli s vyplakanýma očima a prázdnou hlavou.

Náš mrtvý byl dobrý člověk, i když i on měl své stinné či slabé stránky. Ale vědomě nikomu neubližoval, naopak spoustě lidí pomáhal, mluvili o něm jako o hodném člověku. O to víc mě překvapilo, že vzápětí dodávali, že na pohřeb nemůžou, protože to nesnášejí.

Co je na pohřbu k nesnesení či snesení? Je, nebo má to být důstojné rozloučení s člověkem, který mi za to stál. Nejít na pohřeb je jako odejít z místnosti bez pozdravu, jako román bez poslední kapitoly. Mrtvý, na jehož pohřbu jsme účastni,  ze života před našima očima odešel  a nebude nás strašit, nebude stát za námi, ale můžeme na něj v klidu vzpomínat.

Tím, že před smrtí zavřeme oči, ji ze svého života nevypudíme. Zůstane tam a bude stále ve střehu číhat i na nás.Mnohem lepší je s ní počítat, s mrtvým se rozloučit, symbolicky zavřít dveře, dopsat poslední kapitolu. Ne nadarmo se tomu říká dát poslední sbohem.