Moje pionýrská i jiná kariéra

Když jsem nastoupila do první třídy – bylo to v roce 1959 – byla jsem telátko, které ze všeho nejvíc na světě toužilo umět číst a moci zpívat. Měla jsem od malička exibicionistické sklony, a tak jsem už ve školce vystupovala na všech besídkách a oblažovala příbuzné na rodinných srazech.. Číst jsem uměla do Vánoc, zpívat jsem nezapomněla a  moje kariéra se i na základce slibně rozvíjela.

Oba rodiče byli dělníci, a tak se předpokládalo, že budu jiskrou a pak i pionýrkou a že své pěvecké kvality dám do služeb školního souboru. Rodičům bylo vcelku fuk, co dělám, hlavně se dobře uč, ať nemusíš makat ve fabrice, opakovali neustále, až s tím byli trapní, a taky byli rádi, že mám nějakou zábavu. Na kroužky nebylo, musela mi stačit hudebka a rytmika ve škole. To mě nebavilo, byla jsem otesánek, ale bylo to místo družiny.

Naše soudružka vychovatelka měla každé oko jiné, byla hodná a vyprávěla nám o soudruhu Fučíkovi, kterého jsme měli pověšeného v družině na zdi (nakažlivě se na té fotce smál a moc se nám líbil), a taky o tom, jak to bude vypadat za komunismu. Poslouchali jsme ji s otevřenými pusami a doma to potom líčili rodičům, kteří se jen hořce usmívali. Pionýr byl ve středu, protože v úterý a ve čtvrtek jsme měli odpolední (tedy vyučování i po obědě) a v pátek musely děti do fronty na maso, aby mohl být nějaký ten sváteční oběd. V pondělí byl sbor. Zpívali jsme krásné písně. Třeba Zní zpěv a smích náš po kraji, nebo Po dolinam i  goram, šla divizija v pochod…a Taky Praha, Brno, Moskva, Leningrad, na sebe se usmály, pak si ruce podaly, jako sestry, jako bratři…. S těmito písněmi jsme vystupovali jako hosté na odborářských schůzích. A ne zadarmo! Dostali jsem tam chlebíček a limonádu, to bylo! Pak jsme taky zpívali Smetanu a Brahmse a občas trojhlasně nějakou tu lidovou, ale ty budovatelské musely být v přesile.

Ještě v osmičce jsem se hrdě fotila se zástavou našeho oddílu a jako nejlepší žákyně třídy jsem se fotila s šátkem na krku. Už v devítce jsem ale začala sledovat, co se děje, a o prázdninách roku 1968 jsem hrdě připojila na náměstí svůj podpis pod 2000 slov – v červnu jsem totiž slavnostně dostala uniformovanými příslušníky VB v aule školy svůj první občanský průkaz. (předčasně, patnáct mi bylo až v září!!!) Na gymplu jsme zakládali Juvenu – což měla být protiorganizace ČSM, ale brzy nám to zatrhli, organizovali jsme tedy besídky s tanečky (největším hitem bylo Je t´aime) a majáles spojené s volbou miss – i to nám postupně zatrhli. Tak jsme aspoň provozovali literární čtení autorů, které nám taky zatrhli…

Na vejšce už šlo do tuhého. Všichni jsme museli být členy SSM a chodit v bleděmodrých košilích do prvomájového průvodu. Ovšem schůze naší organizace připomínaly spíš performance, tak nás zatrhli… Někteří z našich členů byli dokonce i vyloučeni nejen ze SSM, ale i z fakulty – údajně vyznávali nesprávnou víru, byli tedy sektáři.

Když jsem začala učit, snažila jsem se dlouho nepropadnout demagogickým masážím, ale časem člověk otupí – po xté jsem musela vypracovat referát z Poučení z krizového vývoje a Komunistického manifestu, strašně mě to nebavilo a lezlo mi to na nervy, ale dělala jsem to, neboť jsem se mezitím stala matkou a měla jsem strach, aby mé děti jednou neskončily tam co já – na učňáku. Na střední školu, nebo dokonce na gymnázium jsem neměla dostatečnou politickou kvalifikaci. A na tom učňáku jsem se potkávala se spoustou chytrých děti, které se nenarodily do té správné rodiny, proto jim gymnázium zavřelo dveře. Bylo mi jich líto, snažila jsem se je naučit co nejvíc, aby se mohly aspoň oklikou pomalu dostávat k vysněným metám.

Nikdy jsem nebyla na dovolené v Jugoslávii, jako dítě jsem se dostala za sběr papíru na den do Drážďan, v osmdesátých letech let jsem byla dvakrát v Bulharsku a jednou v Rumunsku, protože naše obě děti trpěly exémem. Z půlroční stáže ve Volgogradu jsem se šťastně vyvlékla stejně jako z postgraduálních  zkoušek v Moskvě na Puškinově institutu – skládala jsem je na pobočce v Praze. Přesto mám pocit po čtení některých výpadů v různých diskusích, že snad ani nemám právo žít. Nebyla jsem vězněná, směla jsem vystudovat – sice mi nepovolili studovat historii a místo ní mi nabídli ruštinu – ale můj život byl až nesnesitelně lehký. Už vidím ty diskuse, jak mi někteří hrozí a nadávají, jak jsem si žila. (P.S. Komunisty nevolím!!!!)