Jste pro rozvolnění pravopisu?

Právo teď má ve své sobotní příloze anketu, kterou mapuje oblasti zajímající - podle nich  - národ. Dotazované jsou VIP osobnosti. A jejich názory na výše uvedené téma? Posuďte sami.

Veronika Žilková považuje výuku pravopisu ve školách za nesmyslnou, raději bychom se prý měli učit zpívat, tančit a kreslit. A chodit víc na výchovné koncerty. Nevím jak vy, ale já na svá školní filmová, divadelní či jiná představení, školní koncerty nevyjímaje, vzpomínám s hrůzou. A na ty prožité v pozici učitelky s ještě větší. V davu je síla a hlavně pubertální pánové chtějí dokázat svým učitelům, že nejsou-li na koncertě dobrovolně, pěkně to všem osladí. Ze svých školních let vzpomínám třeba na házení žvýkaček holkám do vlasů (jejich následné ječení mimo rytmus předváděné hudby), z dob učitelských házení kovových koleček od šatny na podlahu, kdykoliv hudebníci poněkud ztlumili. Běhání mezi žáky nepomohlo, házel vždy ten, u něhož nikdo nestál. Raději chodím do divadla či na koncerty večer s těmi, kteří jdou dobrovolně. Ale zpět k pravopisu.

Ondřej Neff vidí v zjednodušení pravopisu nástroj, jak lépe ovládnout "obivatelstvo", s čímž mohu jen souhlasit. Čím bude národ blbší, tím bude manipulovatelnější - a to nejen za socialismu, ale vůbec. Další osobnosti sice příliš pro prudkou reformu pravopisu nejsou, leč volají po postupném zjednodušování, protože stejně "používám většinou hovorový jazyk". To prohlásil třeba Martin Veselovský. Chtěla bych mu vysvětlit, že hovorový jazyk používáme všichni, i ti, kteří na čistotu svého vyjadřování dbají mimořádně. Ona to je totiž jakási mluvená varianta psaného spisovného jazyka. Ale naši VIP, stejně jako většina Čechů - termín hovorový jazyk se často objevuje v křížovkách - mají nejspíš na mysli obecnou češtinu, onen nespisovný, běžně užívaný jazyk, poměrně vzdálený od spisovného, někdy i zavánějící neznalostí základních pravidel. Ten - jak učím své studenty - do oficiálních projevů nepatří, jinak si ho používejme, jak chceme.

Rober Adam z Ústavu pro jazyk český říká, že jazyk se upravuje - tedy většinou zjednodušuje  - neustále. Má pravdu. V osmé třídě jsem byla pranýřována za spojení oni musí či oni přichází, dnes naprosto běžná a povolená. Bohužel přilišné zjednodušování psaného jazyka povede ke komunikačním šumům - budeme si muset domýšlet, což není vždy zcela jednoduché. Čeština je jazyk, který je založen na skloňování a časování, na přechylování, zato používá mnohem méně časů než třeba angličtina. A vzdalování mluveného jazyka od psaného řeší nejen čeština, i Němci vedou podobné diskuse. Poslední změna pravidel, která u nich proběhla před více než deseti lety, dodnes není přijímána stoprocentně. Všude jsou vždy nositelé jazyka, kteří po změně volají, a naopak ti, již ji tvrdě odmítají. Nevím, zda pomůže doplnění pravidel mateřštiny a jejich "vyvěšení" na internetu, neboť podle mých zkušeností většina lidí spoléhá na to, co se naučili na základní škole, svůj "jazykový cit". A ve škole myslím psaní s/z, i/y, mně/mě, bě/bje dělalo problémy všem, i pozdější jedničkáři se to museli "našprtat".

Souhlasím s Miss Earth, že bychom neměli jazyk prznit anglicismy, psát bez znamének a "zkratkovat", protože schopnost ovládnout mateřštinu nás posouvá o "level" výš. Téměř každý, kdo pochopí rozdíl ve dvou zdánlivě stejných větičkách: polib mě x polib mně (stejně jako dej ji X dej jí), může o sobě říct, že mateřštinu ovládá, i když mu občas ujede tvar bysme či půjde nakupovat proti polikliniky. To jsou prkotiny, pokud nejste politik, moderátor veřejnoprávního media či lékař přednášející na kongresu. Nadává se stejně nejlépe v obecné češtině, ale vyznávání lásky v ní může znít docela oplzle.