Jeden výchovný

Nedávno jsem četla zamyšlení mladé matky, kterou pochválila v MHD starší paní za to, jak má dobře vychované děti. Přišlo jí to divné, protože děti by přece vychované být měly! 

Spolu s ní docházím ke zjištění, že současná „nevýchova“ plodí často opak. Ale dejme si ruku na srdce – ono to opravdu není jen tak, vychovat děti a navíc dobře. Máte na vše jen jeden pokus – no někteří mají pokusů více, ale každý ten pokus je vlastně premiérou. Oprava jako u maturity není a už vůbec třeba 10 % času navíc pro slabší jedince. Jen co to poprvé otevře ústa, aby se to nadechlo, začíná rodičům mnohaletá šichta s krátkými přestávkami, kdy si vaši ratolest někdo půjčí, aby vám ji honem honem vrátil zpět.

Rodiče, kteří vychovali více dětí, se nepřestávají podivovat, jak je to možné, že každé je tak jiné, když je vychovávali naprosto stejně! Připojuji se k tomuto zjištění. Z jednoho hnízda vylétají někdy naprosto odlišní ptáci.

Tak můj syn. Hodné, skromné, nesmělé dítě, které by si v narvaném autobuse cizí paní na klín nesedlo, ani kdyby mu hrozilo ušlapání. Do puberty tichý chlapeček bez jediné stížnosti se na střední „urval z řetězu“ a chtěl dohnat, co dosud nestihl.

Dnes je z něho zodpovědný otec rodiny, který má u svého synka autoritu, aniž by musel užívat silných slov či gest, a který stejnou autoritu má i u svých podřízených a kolegů. Přesto nezapomenu na jeho teorie, že učit se na písemku z fyziky nemá smysl, protože tomu nerozumí a lepší bude zkusit to opsat, takže teď se jde dívat na fotbal, neboť tuto činnost shledává momentálně smysluplnější.

Naopak dcera připomínala živé tornádo, kamarádka s každým, kdo ji vzal za ruku, jedničky na vysvědčení pro ni byly vším a nad postelí měla seznam těch, kteří ji štvou permanentně a těch, kteří jí ničí život momentálně. Samozřejmě převládali učitelé, kteří jí bránili v zisku samých jedniček. Od malinka samostatná, soběstačná, přirozený vůdčí typ, dnes řídí maximálně svou rodinu a než by se s někým hádala, radši všechno udělá sama – protože tak dobře jako ona to stejně nikdo neumí.

Oba jsme je vychovávali stejně, požitky, odměny i tresty jsme přidělovali rovnoměrně a spravedlivě. Byli každý jiný už tehdy. Když dostali čokoládu, syn ji okamžitě snědl, dcera pošetřila něco na příště, ale smůla. Přišel-li brácha na její skrýš, snědl klidně i tu její. Dcera vždy měla ve svých věcech dokonalý pořádek, syn nechával věci, kde mu od ruky odpadly – papír od oné čokolády klidně „uklidil“ pod koberec.  Dceři její pedantický smysl pro pořádek zůstal, ale kupodivu syn se stal pořádkumilovným člověkem, když se musel začít starat sám o sebe. Naučil se nejen uklízet, ale i vařit, což vzhledem k tomu, že v šestnácti si neuvařil ani čaj, mi přišlo jako zázrak.

Teď sleduji působení jejich výchovy na svých vnucích  a občas se musím smát, když dcera zápasí v aréně zvané úklid se svým synem stejně jako kdysi ve společném pokojíčku s bratrem. Přes všechno, nad čím se podivuji, si myslím, že jsme vychovali slušné a zodpovědné lidi. Když jsem svého času lamentovala nad synovými eskapádami, říkala mi kolegyně: Cos do něho vložila, někde tam je. Však ono to včas vyplave. Moc bych si přála, aby si tohle uvědomily dnešní maminky, majitelky oněch opravdu nevychovaných dětí. Těch, které obtěžují okolí věčným řevem, nepořádkem, skákáním do řeči, ničením svých i cizích věcí, aniž by jim kdokoliv vysvětlil, že tohle ne.

Já vím, ono se mi to mluví, když už to mám za sebou. Tyhle maminky by mi asi vysvětlily, že chtějí vychovávat své děti jinak, než rodiče vychovávali je. Je to jejich právo, ale připomínám to, co zaznělo na začátku. Co dnes zkazíte, zítra neopravíte. Reparáty se neposkytují. Takže nezapomeňte vkládat, ať je později co vybírat.