Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu. Už témata písemky byla výživná – v češtině to byl Gottwaldův projev k mládeži jako úvaha, masakr.
V němčině jakési výročí FDJ či cosi takového a v ruštině výročí založení KSČ. Očekávané sedmdesáté narozeniny Jaroslava Seiferta se nekonaly, brzy se nekonal ani on sám, tak holt jsme se trápily výročími, která se režimu líbila více.
Nějak jsme se s tím všichni popasovali (náš pan profesor byl skvělý rovný chlap a nenechal by nás padnout) a pomalu se blížil svatý týden. Rozkvetly kaštany (podle teorie bývalé kolegyně bioložky, když začnou kvést kaštany, jsou tu maturity. (Většinou jí to vychází, musím říct.) Pak kaštany rozkvetly naplno, nastoupila červnová vedra a nám začal svatý týden.
Rozhodly jsme se s kamarádkou, že se budeme učit u nich na zahradě spolu, že nám to určitě půjde líp, když si budeme pomáhat. Skvělý nápad měl jednu, ale velikou nevýhodu: krásné počasí, které vůbec nelákalo ke studiu, a sousedy, kteří se neustále vyptávali, jak nám to jde.
Nakonec jsme se přece jen přinutily učit se, i když jsme si občas představovaly, jak si plaveme někde v čisté vodičce, která se nám leskne na opálené pleti. Celý svůj dosavadní život jsem byla v abecedě na špici – na gymnáziu dokonce první, ale k maturitní zkoušce jsem nastupovala jako předposlední ve čtvrtek dopoledne, kamarádka uzavírala „peloton“, a tak jsme měly ještě pár dnů na přípravu k dobru. Byly to ale dny plné nervozity a jak se blížil den D, učení nám šlo hůř a hůř.
Ve čtvrtek jsem nemohla dospat, snídaně do mě nelezla a poprvé v životě (ale ne naposled) jsem zatoužila po vzpruze a sáhla jsem do špajzky po maminčině rumu, který dávala do koblih. Cvakla jsem si a šla. Asi jsem to neměla dělat, protože po loku rumu jsem se necítila vzpružená, ale naopak – sedala na mě malátnost.
Čeština ještě byla v pohodě, ačkoliv otázka byla příšerná: Revoluční rok 1905 v české literatuře. Po nápovědě pana profesora, o čem mám mluvit, jsem sypala odpovědi z rukávu jedna radost.
V dějepise jsem si nevytáhla ani středověk, ani renesanci, ale Osvobození Československa sovětskou armádou. Protože jsme v hodinách hodně pracovali s atlasem, věděla jsem, že všechny čtyři fronty najdu právě tam i se jmény velitelů a šipkami ukazujícími jejich postup směr Praha. Zaperlila jsem, skvělé.
Od němčiny jsem zas tak moc neočekávala, doufala jsem, že dvojčičku obhájím, ale na jedničku nemám a dopadlo to přesně tak. Nezajímavé, dokonce už si nepamatuji ani téma otázky. A pak to přišlo. Nastupující hlad – ta snídaně mi začínala opravdu chybět – klesající hodnoty cukru a odbourávající se alkohol (byť ho bylo minimální množství, nebyla jsem zvyklá), to vše udělalo své a já začala uvadat, neodbytně na mě na potítku přicházela dřímota. Ještě že spolužák přede mnou, který nesnášel ruštinu, a tudíž se ji neučil, bruslil na hodně tenkém ledu a jeho repliky, kterými odpovídal na otázky paní profesorky: Kuda vy by pošli, jesli by u vas byli gosti iz Moskvy? odpovídal: Ja by póšel… a My by póšli… až to výše jmenovaná nevydržela a odsekla: Tak už konečně pojděte!
To mě trochu zabavilo, ale okénko, které se přede mnou po vytažení otázky pootevíralo, se začalo měnit v auslák, jak to říkala maminka, tedy ve výlohu. Ruština měla dvě části: literární a reálie. Copak Puškin byl bez problémů. I můj pohasínající intelekt si s ním poradil – přečetla jsem nejen Oněgina, ale vše, co se dalo sehnat v knihovně. Jenže na druhou otázku jsem zvolila pouze jedinou, ale asertivní odpověď typu zaseknutá gramodeska. Téma znělo: Prirodnoje bogatstvo Sovětskogo sojuza. A já opakovala jen: V Sovětskom sojuze dobyvajetsja něfť i ugol. A pak jsem na mapě ukazovala, kdě něfť a kdě ugol. Víc ze mě v podstatě nedostali. Ruštinářka se snažila, seč jí síly stačily, napovídala dokonce i třídní, a to byla fyzikářka, ale já se zachovala čestně – neuhnula jsem ani o píď.
Při slavnostním vyhodnocení mi paní profesorka sice potřásla rukou, ale prohlásila, že bych zasloužila spíš nakopat do zadku, ale že vzhledem k mým jedničkám mi tu dvojku nakonec dala. Bylo z toho nakonec přece jen vyznamenání, moje pocity však hřejivé nebyly. Není divu, že jsme pak dopadli, jak jsme dopadli.
Spolužačka, která maturovala den před námi a byla už vyspinkaná a odpočatá, nás pozvala k sobě domů, kde jsme za poslechu Klavírního koncert b-moll P. I. Čajkovského (jak trefné) v pěti položili koňak uložený do sklepa v den jejího narození. Co to s námi, kteří jsme maturovali nakonec, nesnídali jsme, neobědvali, za sebou stres ze zkoušky a já ještě smutek a zklamání, udělalo, dokáže si asi představit každý. Místo pusy a květin jsem při návratu domů dostala hned mezi dveřmi od maminky šílené strachem, co se mnou je, facku jak Brno. Žádný div. Bylo to v půl třetí v noci.
