V jednom malém městečku stojí dům s pečovatelskou službou pro seniory. Bývalý internát, dnes domov pro desítky starých lidí, kteří nechtějí žít osamoceně, ale stále jsou schopni se o sebe - aspoň částečně postarat.
Zvenčí klasický zateplený panelák, uvnitř výplod socialistické architektury - dlouhá chodba, po obou stranách dveře, na jejím konci jediné okno, na zemi gumolino. Podivný smrad, který každý, kdo žil v internátě nebo na koleji, dobře zná.
Pokud se do tohoto "krásného" prostředí toužíte nastěhovat, bude vás to stát bratru sto tisíc - ty "darujete" městu za to, že vás tam nechá bydlet a slíbí vám, že o vás bude pečovat. Na každém poschodí je zaměstnaná jedna pečovatelka, která většinu dne "pečuje" ve společné kanceláři s ostatními. Je ale připravena kdykoliv - na objednávku - vám ostříhat nehty, umýt vlasy,ohřát jídlo, které vám přivezou z vývařovny, podá vám lék - za všechno si musíte ale zaplatit.
Po chodbách se plouží staří lidé - o hůlce, o berlích či s vozítkem, posedávají v hale, někteří venku na lavičce. V okolí není žádný park, žádná zahrada, jen zanedbaná louka, kterou jednou za čas přijedou pokosit. Nuda, jednotvárný život, každý den stejný. K civilizaci daleko, pro mnohé výlet na celý den. Žádné kino, divadlo, nic. Nic neobvyklého, že když někdo umře, zjistí to pečovatelky až po pár dnech...
Moc jsem přemýšlela o významu pečovatelská služba, péče, pečovat. Asi mám mylnou představu. Byla jsem totiž přesvědčená, že jejím cílem je udržet tzv. starší seniory co nejdéle fit. Postarat se jim o rozptýlení, aby neseděli doma a necivěli na telku nebo do zdi. Pod pojmem péče jsem si představovala, že někdo se o seniory zajímá - přijde je navštívit, prohodí s nimi pár slov a nenápadně při tom zjistí, v jaké jsou psychické a fyzické kondici. Že v domě bude lékař, knihovna, filmový sál...
Asi jsem naivní, není tam nic. Péčí je zde myšleno - kupte si službu.
V domovech seniorů mají staří lidé vše v ceně - ale připadají si jak v nemocnici. A co si budeme povídat, ono to cosi takového je. Ale v "pečovateláku" by měli být "pod nenápadnou péčí", aby měli pocit, že jsou zcela soběstační a zároveň na ně někdo dohlížel.
Mám pocit, že jsme si z takových zařízení udělali pěkný kšeft. Není nám hanba staré lidi připravit o peníze a koneckonců i o důstojnost. Ono už to na stáří není jak za mlada, ale proto ještě staří nejsou míň než zbytek národa.
Když někdo ublíží dítěti, je dokonce mezi otrlými kriminálníky za vyvrhela. Ale starcům a stařenám ubližujeme - někdy vědomě, jindy nevědomě - zcela beztrestně. A nejsou to jen "šmejdi". Taková pečovatelka by měla mít celý den na tváři úsměv - jejím posláním - ano není to jen povolání - by mělo být pomáhat, vyslechnout, poradit, pomoct. Ale když slyšíte na prosbu staré paní, aby jí pečovatelka přečetla vyhlášku na dveřích, že si zapomněla brýle: Tak si pro ně skočte, je mi smutno a stydno.
Uvědomujeme si, že stáří nás dostihne všechny? Tedy až na miláčky bohů - ti prý umírají mladí, což asi málokdo považuje za svůj ideál. Být starý je skoro hanba - nejradši bychom staré lidi někam zavřeli, ať neotravují. Tahají za sebou ty pitomé tašky, chodí za slevami do Kauflandu a pořád vysedávají u doktora, a když pak normální člověk potřebuje potvrzení, musí sedět a čekat a ještě poslouchat to jejich fňukání...Co by nám udělalo je vyslechnout - kdoví, jací budeme my! Co takhle pomoct stařence do tramvaje s vozíkem, mimořádně na ni nevrčet ať se jde motat jinam?
Stárneme, celá Evropa. Když se už teď neumíme chovat ke starým lidem a preferujeme kult věčného mládí, jak to bude vypadat za dvacet let, kdy starých bude pomalu víc než mladých. Když si nezaplatí, necháme je umřít za plotem?
Učme své děti vážit si prababiček a pradědečků, jednou jimi taky budeme a budeme toužit po tom, aby nás pravnuci navštěvovali, vyslechli nás, popovídali si s námi, měli pro nás trpělivost a lásku. Vždyť naši dědové byli laskavými rodiči a lásku, kterou dali svým dětem a rodičům, si zaslouží dostat zpátky. Mysleme na to.
