Co si přivézt z Berlína

Sedím ve vlaku a a nudím se. A protože se jedná o vlak z Berlína, přemýšlím o tom, co se změilo za jeho okny po přejetí hranic. V podstatě nic. Evropa je natolik globalizovaná, že to, co mají Němci, máme my taky -  většinou bohužel dráž. Co je ale hodně jiné, jsou lidi.

Strávila jsem v německém hlavním městě dva týdny a za tu dobu jsem se naučila nejen lépe německy, ale i usmívat se. Opravdu. Sedíte-li v tramvaji a vaše oči se náhodně střetnou s očima někoho jiného, on se na vás usměje. Opravdu usměje. Zpočátku jsem s tím měla problém - ohlížela jsem se, komu úsměv patří, když tu nikoho neznám. Opravdu patřil mně. Stejně tak při vystupování k německé obdobě "dovolíte" přidal každý ještě úsměv. Měla jsem pocit, že můj kamenný obličej musí domorodce urážet, a začala jsem se taky snažit usmívat. A ono to opravdu jde.

Stojíte-li na zastávce a bezradně zíráte do mapy Berlína, skoro ihned se najde někdo, kdo se vás ptá, jestli nepotřebujete pomoc. Je-li to někde, kde moc lidí není, má Čech pocit, že se jedná o  kohosi "divného". Když po nevyžádané přednášce o historické budově naproti vám pochopíte, že pomáhat cizincům je v Berlíně něco běžného, jste z toho rozhození ještě víc. Připadáte-li si jako blbec, že si neumíte v automatu koupit jízdenku, protože se v jejich druzích nevyznáte, a obrátíte se na někoho poblíž, opět se dočkáte pomoci a úsměvu. Ten prostě k Berlínu patří.

Berlín je město "multi kulti" - všude plno lidí různých ras a barvy, s kufry i bez kufrů, plno domácích na kolech -  od tříletých po důchodce, na starých kolech bez  převodů - na chodníku či na cyklostezce, dokonce na silnicích  -  vejdou se všichni, žádný problém. Vzájemné soupeření pěších a kolařů je zde věcí neznámou. Nikdo si nenadává jako u nás, všichni se navzájem respektují. Můj sen. Jednou, až pojedu zase po správné straně cyklostezky, nebude na ní nikdo venčit psa šňůru nataženou napříč, nebudou si na ní hrát děti, procházet se důchodci o holi. Prostě podobně jako v Berlíně normálně jedu, a když náhodou někdo zabloudí tam, kam nemá, a já na něho zazvoním, bez nadávání mi uhne. Stejně tak pojedu-li s velkým kufrem, a dokonce se s ním budu pokoušet nastoupit tramvaje, nikdo mě nebude "shazovat" ze schůdků, nebudou mi nadávat, že překážím, drcat do mě, ať uhnu. Normálně nastoupím a vystoupím, aniž bych měla pocit, že jsem tank, který přijel ničit.

Jsem ráda, že se vracím domů, mám to tu ráda. Ale některé věci bych si z Berlína ráda přivezla s sebou. Škoda, že to nejde.