Ostrava má opět o čem mluvit. 16. října byla na poměrně frekventovaném místě v centru města odhalena socha Věry Špinarové, která ihned po slavnostní instalaci vyvolala vlnu emocí.
11. května 2017 řekl syn Věry Špinarové. Adam Pavlík pro Blesk: „Jsem pro, aby vznikla socha. Po mamince mohou pojmenovat i sad nebo park, ale nesouhlasím, aby po ní pojmenovali třeba sál. To mi připadá dost málo na to, jaká to byla osobnost."
Když se mu jeho přání splnilo, rozpoutal proti soše kampaň. Už za pár dní navštívil starostku městského obvodu, kam přinesl petici "nespokojených občanů" a požadoval odstranění sochy s tím, že "to tam mohli rovnou postavit trpaslíka". Tvrdí, že když sochu město neodstraní, sám ji zahalí.
Neodolala jsme a jela jsem si sochu prohlédnout. Socha je opravdu nápadně malá. Ale sám autor tvrdil, že zpěvačka si zaslouží sochu v životní velikosti, a když sáhnete po materiálech ze zpěvaččina života, zjistíte, že opravdu měřila jen 152 cm. Nepřeměřovala jsem sochu, ale je opravdu o kus menší, než jsem já. Kritizován i je účes, postoj a já nevím co. Ale zamysleme se: věříte, že manželky Karla IV. vypadaly opravdu tak, jak je zobrazili sochaři a kameníci? A co dokonce sám panovník? A další a další osobnosti.
Socialistický realismus požadoval detailní podobu. Myslím ale, že sochař stejně jako malíř či básník by měli do svého díla vkládat i svou představu, názor. Proč bránit Davidu Moješčíkovi v jeho "pohledu" na zpěvačku? Ona si je podobná, ne že není. A onen vzletný postoj? Neuráží, i když je trochu zvláštní. Kdyby se řešil onen druhý problém, proč sochu na zakázku bez výběrového řízení dělal právě tento umělec, byla by to jiná věc. Ale když už ji udělal, má právo na své vidění modelu.
Ostatně všichni, kdo Špinarovou aspoň jednou viděli na živo, musí uznat, že nebyla žádná mis, byla malá a většinu života plnoštíhlá až obtloustlá, ale když zazpívala, zkrásněla a člověka mrazilo až do morku kostí. Když zpívala v Komikovi na scéně Národního divadla moravskoslezského, neměla mikrofon, ale sál se pod jejím hlasem úplně rozvibroval. Byl to úžasný zážitek. Pánbůh jí naděli obrovský dar, za který si poctu zaslouží.
Kdyby mé mamince, skvělé kuchařce, někdo postavil sochu, nevadilo by mně, že je stylizovaná. Byla bych šťastná, že na ni lidi nezapomenou, a pocty bych si vážila. Myslím, že tak to pojímá většina lidí - aspoň ti, co k soše nosí květiny "pro Věrku", ne pro sochu.
Z mého hlediska by si socha zasloužila lepší umístění než v podstatě na zastávce trolejbusu. Ale proti soše samotné nemám nic. A myslím, že vášně vyvanou, až se objeví nový, stejně "obrovský" problém.
