Bolí vás něco? To přejde...

Jsem člověk mírumilovný, zdravotníků si vážím a zas tak často s nimi do kontaktu nepřicházím, abych se stala nějakým chronickým stěžovatelem. Ale při své poslední návštěvě na traumatologické pohotovosti jsem si uvědomila, že v systému něco v pořádku asi není.

V pondělí jsem se vrhla s velkou vehemencí do úklidu. Máme totiž jezevčici, která díky střídavě teplému a studenému počasí strašlivě líná a já ty její chlupy všude absolutně nesnáším. Aby chlupy opravdu zmizely, vzala jsem to pěkně od podlahy - tedy pořádně namokro. Pak jsme s psicí vyrazily ven s tím, že než se vrátíme, podlaha pěkně uschne. Uschla, jen v koupelně zůstala malá mokrá skvrna, na které jsem uklouzla a předvedla pád hodný filmových kaskadérů. Zpočátku to vypadalo, že kromě modřiny na nejměkčí partii těla to bude OK, ale asi za hodinu mi začal natlučený kotník otékat a bolet. Bolest se stupňovala, až byla téměř nesnesitelná. V ten moment jsem se rozhodla poctít svou návštěvou nejbližší zdravotnické pracoviště - traumatologickou ambulanci fakultní nemocnice. Jetště že mám hodnou kolegyni, která nejen že mě tam zavezla, ale ještě vše absolvovala se mnou (Irenko, ještě jednou díky:-)).

Hned za dveřmi mě automat vybízel, ať si koupím kupón za 90 Kč, i učinila jsem tak a dobelhala jsem se do čekárny. Tam běžela velká televize a v ní v takovém čtverečku zářily jakési číselné šifry. Brzy jsem pochopila, že si zde člověk musí zaregistrovat pořadí jako v bance. Protože kromě mě tam nikdo nebyl, ihned zasvítilo moje číslo a já radostně vyběhla, že mému trápení bude konečně konec. Nebyl. Zeptali se mě na jméno, počítač hned na mě práskl všechno, co jsem za dobu jeho existence po fakultní nemocnici chtěla, a vyfásla jsem tužku a papír, který jsem měla vyplnit, a pak si jít nechat zrentgenovat kotník. S rentgenem jsem problém neměla, naopak, ale odpovídat na otázky typu koho chcete informovat o svém zdravotním stavu, chcete se vzdát informace o tomtéž, mohou se na vás učit studenti jsem po páté vyplňovat odmítla se slovy, že jsem to naposled vyplňovala sotva před pár měsíci a že na tom nezměním ani slovo. Poněkud nevrlá sestra mě odbyla se slovy, ať si jdu stěžovat, že ji to otravuje taky. Na má slova o tom, že mají-li centralizovaný systém, který na mě na ušním vyzradil, že jsem měla před pěti léty zlomený malíček na pravé noze, může sdělit všem oddělením, co si myslím o účasti studentů při mém ošetření. Neuspěla jsem. Na paradoxy našeho zdravotnictví jsem nicméně prozatím nemyslela - měla jsem hlavně starost jak uskladnit nohu, aby do mého mozku přestala vysílat bolestivé signály, a v mezičase jsem se modlila, aby se už konečně z nebe snesl nějaký ten bílý anděl a od bolesti mi pomohl.  Čekaly jsem s Irčou dlouho - celý Cirkus Humberto a ještě kus dalšího pořadu (ten už jsem moc nevnímala).  Konečně se na televizní obrazovce objevilo znovu mé číslo a já vyskočila s takovou vehemencí, že jsem si málem přivodila další úraz. V ordinaci mě přivítal mladý muž v bílých kalhotách a žluté košili se slušivým bílým límečkem, vyzval mě, ať si odložím a položím se na lehátko a s účastí se mě zeptal, co že se mi stalo. I povyprávěla jsem mu, jak jsem v koupelně metala salta, on se zasmál a prohlásil, že to se stává. Když jsem se ho zeptala, co ukázal rentgen, moudře prohlásil, že musíme počkat na paní doktorku. Až teď jsem pochopila, že to je bratr - tedy zdravotní. 

Po chvíli dorazila i paní doktorka, taky mladá, poněkud nafučená, pohňahňala mi nohu na těch nejbolestivějších místech - jen těžko jsem ovládala chuť ji za to kopnout. Pak mrkla na bratra, ten mi bleskově nožku omotal obinadlem, pak dlouho, dlouho psala a nakonec mi sdělila, že zlomené to není a že cestou si mám v lékárně vyzvednout berle. Na noc si mám vzít prášek proti bolesti a: "A zítra si kupte něco z toho, co jsem vám napsala do zprávy, a kotník tím  podle návodu mažte. Na shledanou..."  A byla jsem venku. Zkoprnělá a zpitomělá bolestí jsem si vyzvedla berle, které jsem doma postavila do kouta (do Slezska dorazily lijáky, na berle nezbývala žádná volná ruka), nacpala jsem se brufenem, nohu obalila sáčkem s ledem a šla spát. Ráno jsem si pročetla zprávu a učila se zpaměti názvy doporučených mastí (fuj, paní doktorko, kde psát velká písmena vás ve škole neučili?) a belhavým krokem s dostatečným předstihem jsem vyrazila do práce.

Když po dvou dnech pilného mazání belest opadla, začala jsem uvažovat. Proč jsem vlastně na tu pohotovost chodila? Berle jsem nepoužila, mast by mi poradili v lékarně, obinadlo doma mám, Ibalgin taky. Asi jsem čekala vlídné slovo, ujištění, že na to neumřu, možná i namazání kotníku mastí, která by mi ulevila. Místo toho jsem obdržela dvě apartní berličky a kus popsaného papíru výměnou za 90 Kč a kus jiného popsaného papíru. Nebylo by opravdové ošetření levnější? Vlídné slovo by bylo zadarmo, ale fungovallo by nejvíc. Jo a k ceně ještě připočítejme parkovné v nemocnici.

Když jsem nedávno docházela na rehabilitaci, sedávala jsem v čekárně pod Desaterem pacienta. Podle něho se mi měla jak paní doktorka, tak ošetřující personál představit (aspoň bych bratra nepovažovala za lékaře a neobveselovala ho svou vtipnou historkou). Taky mi došla absurdita elektronického systému na pohotovosti. Přišli postarší pán s paní a hlásili se u okénka. Nebyli vyslyšeni, museli si nejdříve naťukat číslo, pak teprve - až když jejich číslo zasvítio na televizní obrazovce - s nimi sestra vůbec zapředla hovor. Přitom před nimi nikdo nebyl. Takový trochu Koucourkov.

Nezdá se vám, že je něco shnilého ve státě českém? Pořád něco vylepšujeme (televize v čekárně, třeba...), ale mám pocit, že někdy beze smyslu. Přeji vám i sobě, ať se nemusíme dostat do spárů českého stále vylepšovaného zdravotnictví.