První dovolená v obytňáku

"To je dlouhá cesta!" podává stížnost dvou a půl letá vnučka už po několikáté "Do Polska jezdí socky." konstatuje otec zetě, bývalý kamioňák "Na další cestu pojedu nejdřív až za rok!" upřesňuje dcera

 Protože můj zeťák miluje cestování, lidi a adrenalin vzal mě společně s dcerou, vnučkou a psem na mou první dovolenou obytňákem. Do naloženého obytňáku jsem přistupovala v Praze. Posmutnělý zeť mi při nakládání zavazadel prozradil, že mu moje dcera už na  padesátém kilometru oznámila, že na další cestu s ním pojede nejdřív za rok. Tím se jejich další dovolená v prosinci do Španělska ocitla v ohrožení. Dcera byla rozladěna z malé vnučky. Ta, přestože v obytňáku seděla připoutaná v sedačce celá natěšená už 20 minut před samotným výjezdem na výpravu teď vykřikovala: To je dlouhá cesta! A střídavě brečela, křičela, vyžadovala mámu, pohádky a nejlépe zastavit.

Její matka a moje dcera v jedné osobě držela pevně za vodítko psa, který chtěl vyskočit z obytňáku jen co se dveře otevřely  v Praze. Asi se plánoval schovat u mě v bytě a tam přečkat týden o vodě a granulích a vyhnout se tak rodinné dovolené. Leč marně. Máme ho rádi a nechtěli jsme ho o společně prožívané chvíle v zahraničí připravit. A proto musel zůstat na podlaze karavanu v očekávání věcí příštích.

"Dělejte" popoháněla nás slovy netrpělivě dcera, když jsme odkládali potraviny do lednice ve vozu a snažila se korigovat dceru, psa i nás. "Pohádky" dožadovala se po několikáté vnučka. Ale to už jsem seděla v sedačce před ní a mohli jsme vyrazit na dlouhou cestu, jak pojmenovala intuitivně naši dovolenou vnučka Magdalénka. 

Počáteční nálada výpravy tedy byla velmi nejistá. Ale co máte v životě jisté, že? Narození a smrt. A  dobu mezi těmito body si buď naplánujete sami, nebo se necháte unášet životem nazdařbůh.

Ale to mi rozhodně nehrozilo. Cestu k moři naplánoval i auto řídil Míra. A já mu věřím. Protože cest s manželkou, dítětem a psem i kamarády podnikl mnoho. I když dovolená s tchýní byla pro něj premiérou.

Cílem prvního dne bylo dorazit do Benátek severu - kouzelného Lubbenu. A to se nám podařilo. Počasí bylo proměnlivé. Na náměstí jsme se potěšili kulturní vložkou německé kapely a vnučka růžovou zmrzlinou, kterou si utřela do bílého psího kožichu.  Ale to už mě zeťák hnal na kole cyklistickými stezkami okolo Lubbenu. Dcera nechtěla, protože i mě si přála dopřát poznat tvrdost sedačky na jejím kole.

Druhý den jsme zahájili odvážně koupelí na místní městské pláži v biotopu. Sledovala nás údržba z Lubbenu a i přes jazykovou bariéru jsme podle gest paní, která se poplácávala po rukou a vydávala zvuky brrr pochopili. Že jsme stateční a fandí nám. Vodou  z pláže a jídlem z karavanu občerstveni jsme se řítili k dalšímu cíli. Nádherné pláži u Kamien Pomorski. Zaparkovali jsme hned na cestě u vody, vyhnali místní brodivé ptáky a vrhli se do ní. Báječné místo. O 5 hodin později jsme se stali svědky neplánovaného představení místní agroturistiky a mohli tak sledovat skotačení koňů s jezdci na hřbetech. A ani jsme se necítili příliš dotčeni, když nám nejprve v polštině hubovali, že jim stojíme autem v cestě. Brali jsme to jako součást vstupného.

Třetí den jsem se obětovala a opět sedla na jízdní kolo. Zadek už mě trochu přestal bolet. Po obědě jsme se z oázy klidu, na které jsem se díky psovi stihla seznámit se všemi ostatními psy i jejich páníčky  přesunuli dál do Polska a blíž k moři. Vnučka ještě zvládla vykoupat panenku mimino s látkovým tělíčkem, aby si také trochu užila moříčka. Večeři jsme vařili na parkovišti a čekali jsme, až se k nám připojí rodiče zetě a rozšíří tak naši letní výpravu. 

Čtvrtý den jsme objevili úžasné majitele kempu Jantar blízko k moři i do centra Dzwirzynie. Ale krása a pohoda byla brzy vykoupena deštěm a větrem, který nám zničil jednu z markýz. Ale tak už to na cestách chodí. Jsou plné výzev a dobrodružství. A někdy přijdou zklamání. 

Pátý den jsme měli krizi. Byla jsem osočena dcerou, že komanduju, Nebo sekýruju? Bohužel si už nepamatuju ten výraz. Já? Proboha? Taková studna vyrovnanosti :-)?! Naštěstí jsem si byla vědoma, že vyskakovat si nemohu, protože se potřebuju taky nějak dostat zpátky do Prahy, že? Ráno je moudřejší večera. Vše bylo nakonec prominuto. Vnučka spala, jen co položila hlavu na polštář. A už jsem si za těch pár dnů taky zvykla, že i když máme obytňák zaparkovaný v luxusním kempu s bazénem v Miedzyzdrojích, já spím pořád v karavanu na matraci na zemi. 

Šestý den nám šlo vše jako po másle. Každý věděl, kde je jeho místo a jaké má kompetence. Všichni byli jako míliusové, protože hádka předchozího dne vyčistila vzduch. A ten, kdo se včera nepohádal byl taky jako beránek. Protože moc dobře věděl, co by ho mohlo potkat. Pořádek musí být a sil k hýření i čistého prádla ubývalo. Den jsme trávili u moře poblíž školy windsurfingu ve Stepnica - Czarnonin obklopeni nádhernou přírodou.

Sedmý den se z nás stala rodina Úžasňákových. Myslela jsem si, že rodinná dovolená má sestupnou náladovou frekvenci. Ale bylo to zcela naopak. Vnučka mi podarovala několik samolepek a svěřila na 5 minut do spacáku usušené a špinavé mimino. Občerstveni zážitky i odpočinkem, nabiti dojmy a stmeleni překonáním ztráty markýzy jsme se vydali zpět do naší rodné země. Můj byt mi nyní připadal proti karavanu obrovský, ale přesto jsem ještě dva dny pečlivě koukala pod nohy. Abych náhodou nepřišlápla tlapku psovi nebo malou nožku vnučce. I když ti už  byli dávno se zetěm a s dcerou ve svém domově.