"Dnes v pět prostě zavřu a ať se třeba poserou." nebere si před námi servítky jeden z reklamačních techniků "To je vaše první reklamace?" bez hnutí brvy se mě optá druhý reklamační technik. "Ano." snaživým a hodným hláskem rychle přitakávám. A kdybych mohla, ještě bych přidala poplácání po ramenou a lízátko.
"Na doručení zásilky máme šest minut." zoufalým hlasem na pokraji šílenství nám v práci hlásí muž s balíkem. "Podepiš mu to prosím tě." přimlouvám se za něj u kolegyně. "Nebo mu praskne žilka a budeme ho mít na svědomí." Pán s každodenním pracovním režimem "neserte mě a přebírejte ty balíky" je stále naživu a doručuje jako divej. Připomíná mi urputnou kapesní, elektronickou hračku Tamagoči z Japonska, kterou musíte opatrovat, aby vám nechcípla. U Tamagočiho se jednalo o virtuální postavičku, která rostla a vyvíjela se podle péče, kterou jste ji věnovali. U zaměstnance zásilkové služby jde o počet balíků doručených v daném dni.
Vánoce se na nás hrnou ze všech stran. Lezou k nám televizním přijímačem, internetem, poštou...A za každou službou, za každým dárkem, za stromečkem, za stužkou - tam všude jsou lidé. Lidé, kteří vám prodají vše, co potřebujete, zabalí, doručí, obslouží, poradí. A ti všichni se těší na leden. Až bude relativně klid. Všechno bude doručeno, prodáno, vydáno, oslaveno a nastane normální režim. Čas na normální život. Na pohodu, klid a lásku.
"Dáš mi medvídka?" oslovuje v tramvaji stará paní holčičku sedící v kočárku. A mě připadá, že se zastavil čas i tramvaj. Že jsem se ocitla v nějaké mírumilovné bublině. V prostoru, který dokážou vytvořit pouze lidé, kteří se milují a ti, kteří vědí, že nemají co ztratit. V místě, ve kterém je jedno, kde se zrovna nacházejí a kolik mají času. Ale dávají si navzájem jen to nejlepší, co mohou. Láskyplnou pozornost jednoho ke druhému. A je jim fuk, jestli je květen nebo prosinec.
Přijeďte nasát "atmošku"! V Praze je blaze!
