Kam s mrtvolou v Praze?

 V pátek jsem narazila na svou první mrtvolu cestou do práce. Cítila  jsem se vnitřně tak rozcitlivělá. Napůl zhnusená, napůl dojatá. Ale hlavně -  bylo mi do breku. Nejdřív jsem ji chtěla obloukem obejít a pokračovat vytčeným

směrem. Mrtvola mi ale ležela přímo v cestě na přechodu pro chodce a tak se pocity lítosti a dojetí začaly ve mě hromadit. A k tomu se navíc připojily i výčitky svědomí. Apelovaly na mou slušnost a soucit. Myšlenky:" co by bylo, kdybys tu ležela ty?" už pouze dokonaly celý proces. A především ta představa, že budu někde ležet jako mršina a nikdo si mě nevšimne dala mé tělo do pohybu. Do pohybu se však uvedl i celý provoz dopravy do té doby zpacifikován červeným světlem. "Bože, ještě ho někdo znovu přejede a rozšmelcuje". Panikařila jsem vnitřně a rychle se začala přehrabovat v kabelce. Igelitové pytlíky v kabelce přítomny v množství nula. Papírové kapesníky nalezeny ale rychle odloženy, neboť byly shledány k uchopení mrtvého těla jako nehygienické. Poslední použitelná možnost k použití byla vydedukována nákupní taška jedné nejmenované francouzské  kosmetické firmy v barvě zelené. Taška uchopena a odhodlaně vstupuji do přechodu. Auta se mrtvolce i mě zručně vyhýbají. Přece jsme v Praze. Nejezdí tu žádná ořezávátka. Jsou zvyklí na mrtvolky i ženský vrhající se navzdory šťastnému, kulturnímu a perspektivnímu životu v Praze do silnice. Mrtvolka má u úst sraženou krev. Když na ni sáhnu, bude už tuhá nebo ještě měkká? Takhle debilně uvažuji v krizových situacích běžně. Soustředit se na podružné detaily je nejlepší technika, jak rozptýlit myšlenky napětí a strachu ze stresové situace. Zručně nabírám mrtvého, měkoučkého  holuba taškou do tašky. Je to metoda, kterou znám ze sběru exkrementů našeho psa. Aby ruka zůstala čistá. Srdce mi bije na  poplach. "Kam s ním?" Kam se uklízí mrtvá zvířata? Domů si ho neponesu. A fňukají hrobaři? Napadá mě, protože začínám zběsile mrkat a na řasách mám vodní mlhu. Nakonec mrtvola holuba končí v odpadkovém koši kousek od inkriminovaného místa vraždy. Celý den jsem se cítila tak dojatá a senzitivní. Měla jsem pocit, že jsem vykonala dobrý skutek, který se mi jednou také vrátí v dobrém.

Vrátil se dřív, než byste řekli švec. Na druhý den při procházce se psem narážím na další mrtvolu. Dobří holubi se opravdu vracejí. Jako správná hrobařka  jsem již vybavena navoněnými neprůhlednými pytlíky. Tato mrtvola je už tuhá. Celý proces mě skoro nedojímá. Jen přemýšlím pragmaticky, zda se mám sama nahlásit na odboru odpadu města a požadovat slevy za sběr mrtvých ptáků? Či to mám vzít ezotericky a sbírat pilně, v klidu bez nároku na odměnu mrtvoly dál. A jednou mi to dušičky ptáků vrátí? Přilétnou pospojovaní modrými stužkami v zobáčku a já si nasednu do kočáru, do kterého budou zapřaženi. A poletíme všichni tam, odkud jsme přišli.

A co si myslíte vy? Mám sbírat dál? Nebo je pouze překračovat?