Dítě jako problém nebo dar?

Sáře je devět let a způsobila své rodině obrovský problém. Onemocněla. A všichni okolo mají rázem velké komplikace. Problém má její maminka, tatínek, babičky, strýc, teta i sestřenice. Nikdo totiž nemá čas na nemocnou holku. Pokud by Sára byla zdravá, bylo by vše v nejlepším pořádku. Ale ona je nemocná. Podle jejího tatínka ji musely nakazit děti ze sídliště, které celý den sedí ve škole. A po škole zase sedí doma na zadku. 

No a ty děti ji nakazily spálou. Sára leží doma u zapnuté televize s déčkem /dětským programem/. Teplota jí neklesá. U postele se jí po směnách střídají tatínek, maminka i babička. Já sama za sebe jsem v koutku duše přesvědčená o tom, že se o ni strachují. I když o tom, nikdo z nich vůbec nemluví. Mluví se o tom, že do práce musí chodit každý. A nesmí tam moc dlouho chybět. Protože se splácí hypotéka, musí se jíst. Nic není zadarmo. Taky domů každý den telefonují sestřenice a strejda, který pracuje s tatínkem. Nechtějí se nakazit a nemají rádi nemoce. A taky si myslí, že Sáru by neměla hlídat babička ani tatínek. Babička je stará a nemá imunitu a tatínek by se mohl nakazit a potom by od něj nemoc mohl chytit i strejda, protože spolupracují ve firmě. A kdyby to chytil strejda, onemocněla by i teta a sestřenice.

Sáře pořád není dobře. Ze spály se vyklubal zápal plic. Paní doktorka Sáře naordinovala druhé antibiotika. Pokud se do týdne její zdravotní stav nezlepší, půjde do nemocnice. Za antibiotika rodina musela zaplatit už skoro 400,- korun! Taková hrůza. Znovu se opakují slova o tom, jak to všechno stojí peníze.  Dospělí pořád nadávají a nadávají. Asi proto,že je nemoc zdržuje od práce? Nebo je to takový zvyk, aby si druzí nemysleli, že se mají dobře a jsou šťastní a nezáviděli? Anebo zkrátka proto, že těm kdo nadává vesmír vždycky pošle důvody k nadávání? Těm šťastným přece nic posílat nemusí. Ti jsou přece šťastní z každé prkotiny.

Pevně doufám, že vše, co jsem se o Sáře doslechla je fikce a ona žije v jiném světě. Ale pokud v něm skutečně žije, tak bych jí přála, až jednou vyroste, aby vyrostla především z předposranosti a věčného nadávání svých rodičů a prarodičů. A aby se ke svým dětem chovala jinak. Aby jednou potkala někoho, kdo ji bude držet za ruku a řekne ji, že jediné co si přeje je, aby byla šťastná. Protože láska se rozdává sama. 

Abraham Sonty je zpěvák s "kouzelnou nohou". Narodil se v Guinei s vrozenou deformací dolní končetiny. Do čtyř let nechodil. A  pouze díky víře a péči jeho maminky chodit začal. V dospělosti se z něj stal nakonec známý zpěvák a bohatý muž. Jako své poděkování napsal pro maminku písničku: Maminko, ty jsi neměla právo zemřít...Chtěl by ji vynahradit její odříkání novými šaty, drahým autem....chtěl by ji oplatit vše co pro něj udělala a co musela obětovat pro jeho uzdravení. Myslím si, že se Abrahamova maminka z nebe usmívá a volá na něj: Qui est la vie!