Začínám muže v západním světě litovat. Nemají to jednoduché. S trochou nadsázky lze říct, že my, ženy, zvládáme vše, co kdysi bylo jejich doménou.
Nemám na mysli jen každodenní záležitosti, jako jsou oprava kapajícího kohoutku, vyslovování jadrných nadávek na veřejnosti nebo chození do práce (nebo spíš vydělávání peněz). Mám na mysli mnohem rafinovanější praktiky, které mužům stále připisujeme na účet, ale které si my, ženy, navzájem pokoutně, a co hůř, mnohdy z prosté nevědomosti, uštědřujeme.
Jedna mladá muslimka, provdaná za českého muže, nedávno zveřejnila přesvědčení, že by všechny ženy měly chodit cudně oblečené, nejlépe zahalené. Příspěvek umístila na sociální síti v jejím rodném jazyce, v Indonéštině. Nedalo mi to a napsala jsem nesouhlas. Poslala mě do patřičných mezí, tak jak to umí jen hluboce věřící (nejen ti muslimští, nutno podotknout).
No jo, je z jiného světa, můžete si v duchu říct. Jenže před pár týdny sdílela svoje zklamání kamarádka nad výrokem jedné brněnské lektorky, u které chtěla zahájit svůj studium jógy. Ona jogínka odsoudila všechny orientální tanečnice, které měly kila navíc a neodpovídaly parametrům moderní, fit ženy (čtěte: s vypracovanou, časopisově dokonalou postavou).
Kamarádce jsem tehdy řekla to, co byste ji nejspíš řekli i vy. „Nedělej si z toho hlavu. V každé branži jsou horší i kvalitnější lidé, lektoři, vedoucí…“
Jenže před dvěma týdny jsem na internetu narazila na hojně propagovanou akci – Tyden podnikání 2015. Mezinárodně laděná událost, která má za cíl mj. předat zkušenosti a poskytnout prostor pro navázání kontaktů, mě nadchla. Nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy jsem na webových stránkách prostudovala uvedené řečníky, kteří mě, jakožto potenciálního účastníka akce, měli inspirovat, motivovat, poučovat. Ze 13 osobností z různých podnikatelských sfér nebyla jediná žena.
Nedalo mi to a napsala jsem organizátorům email, vyjadřující údiv, zklamání. Odpověď přišla téměř okamžitě. Jelikož není osobního rázu, uvádím zde obsah:
Dobrý večer, Karolino,
Moc děkuji za váš feedback! Program ještě není finální, řečníky (a řečnice) na akci ještě oslovujeme a našim cílem je určitě zařazení žen. Máte nějaký tip, koho byste ráda viděla?
Přeji krásný zbytek večera a doufám na viděnou na Summitu!
Byla to korektní odpověď, hodna velkého korporátního světa, ve kterém jsem i já dlouhá léta pracovala. Jenže neposkytovala vysvětlení, jak bylo možné, že organizační tým ve kterém figuruje 7 žen (a pouze 4 muži), jeden měsíc před zahájením akce nedokázal zařadit mezi 13 řečníků jedinou ženu.
Minulý týden přibyla mezi řečníky další osoba. Čtrnáctý muž v pořadí. Rozhodla jsem se uchovat klid a nějaký ten den tuto událost vypustila z hlavy. Jenže reklama na sociální síti byla natolik silná, že jsem včera provedla zkušební „klik“. Vykoukly na mě tři nové tváře, z toho jedna ženská. Podtrženo sečteno, šestnáct mužů a (konečně!) jedna žena na mezinárodní události v 21. století. Měla bych jásat?
Něco v naši společnosti není v pořádku. Nemám na mysli omílané záležitosti týkající se neschopnosti Evropské unie, rasismu, běžné tunelování (nejen) tunelů apod. Mám na mysli naši ženskou společnost. Od kdy jsme emancipaci přetavily do práva diktovat ostatním ženám, jak mají vypadat, jak se mají oblékat, jaký prostor ve veřejném (nejspíš i soukromém) životě si zaslouží? Nebo nás možnost projevit vlastní jedinečnost a schopnosti děsí natolik, že raději setrváváme v davu a pasujeme se do role arbitera vymezující hranice akceptovatelnosti vybočujícím jedincům ženského pohlaví? Jak to, že jsme se za celou historii ženské emancipace a celé post-revoluční období ještě nenaučily vytvořit podporující komunitu? Jak to, že nám ještě nedošlo, že s každou dosaženou pozicí v práci, společnosti, rodině, přichází i závazek vytvořit další prostor pro vývoj ostatních?
Odpověď na většinu z těchto otázek neznám. Vím jen to, že umíme vést sáhodlouhé diskuze o maskulinizaci všeho co nás obklopuje. Bez rozdílu na věk, vzdělání, rasu či vyznání jsme zdatné v poukazování, jak nás ten mužský svět válcuje, jak nás partneři utiskují, jak nás ten jejich svět nerespektuje. Jenže ruku na srdce, milé dámy, proč by se k nám muži a celá společnost měli stavět jinak, když to samy pro sebe a navzájem nejsme schopné udělat?
