Pouliční prodavačka na Kutě, nejznámější balijské pláži, se nedala. Uložila svůj ranec na mohutný kus dřeva, na kterém jsem seděla a pěti náramky z perel a tyrkysu mi mávala před obličejem. "Číp prajs for jú!" Po stopadesáté jsem zavrtěla hlavou a odvrátila zrak. Na obloze zlatý kotouč už líně házel šipku do indického oceánu. Skupina jogínů, kterou jsem doprovázela po ostrovech Bali a Gili, právě odcestovala. Po dvou týdnech mě čekala osvěžující změna, večer o samotě.
Krk mi už tuhl z nekonečného vrtění hlavou. Ale po vzoru místních jsem k opětovnému odmítnutí přidala úsměv.
„Tak kolik mi za ty náramky chceš dát?“
Nic!
Nahlas jsem ale nic neřekla. Hluboký výdech za mými zády. Prodavačka dala najevo nespokojenost nad neposlušným zákazníkem. Její šoupavé kroky pohltila vlaha a soumrak. Odpolednem rozpálený vzduch přenášel poslední sluneční paprsky do zlatavého šera. Vytoužená chvíle samoty.
„You Indonesian?“
Ach jo. Jak jsem mohla být tak naivní, že bych v 4. nejlidnatější zemi světa mohla strávit podvečer o samotě?
„Where you come from?“
Jak mu mám říct, že nehodlám odpovídat, aniž bych cokoliv vyslovila?
„Já surfuju,“ bílé zuby zatarasily výhled na zlatý soumrak západ. V okamžitém závěsu se vynořil zbytek malé, tmavé postavy v bílém tílku a plandavých kraťasech. Sluncem vyprané vlasy připomínaly peroxidem odbarvené kštice romských matrón. Suverénně zaujal místo vedle mě, kde ještě před chvíli leželo zboží prodavačky.
„You alone?“
Zavrtěla jsem. Promiň, mami – já vím, lhát se nemá. Ale tady jde o přežití. Co kdyby mě chtěl přepadnout?
„Kde kamarádi?“ pauzy v lámané angličtině vyplňoval vydechnutým kouřem hřebíčkových cigaret.
Ukázala jsem pravicí na obchodní dům Discovery za našimi zády. Zase lžu. V dospělosti si vymýšlím imaginární kamarády.
Slunce pokračovalo svoji pouť střemhlav vstříc oceánu.
„You married?“ frajersky přimhouřil oči a natáhl ze zbytku cigarety.
„Yes!“
Ano, jsem vdaná. Z těch lží se už nevymaním. Ale čert to vem – chci mít klid!
Teatrálně zalomil rukama. „Ale vypadáš tak mladě!“
Ježkovy voči! Tutově něco bude chtít.
„Já chci taky dobrou ženu“
On mě balí! Nebo si to jen namlouvám? Mohl by být mým synem, vypadá na 20.
„Children?“
„No.“ Konečně jsem mohla říct pravdu.
„Ty jsi doopravdy vdaná?“ poposedl ještě blíž. Hlavu sklonil k mému levému rameni.
Neměla bych mu teď jednu ubalit?
S neskrývanou zvědavostí, která zjevně nepřipouštěla odpor, na mě bez mrknutí civěl.
„Možná bys mohla po večeři s přáteli dorazit za mnou na pláž.“
Smyšleným přátelům se určitě nebude chtít. Ani mě.
Najednou zalapal po dechu a po vzoru australských teenagerů, kterými je celá oblast poseta, vykřikl do éteru: „Ou maj got!“
Netušila jsem, co ho tak vykolejilo, ale pro jistotu jsem si poodsedla.
„Ty máš šedivé vlasy!“ Pravým ukazovákem zamířil nad moje čelo. „Jako moje máma!“
Neurvalec.
„Ale to nevadí,“ pohotově navázal a odhodil nedopalek do písku.
Kriste Pane, co si asi myslí kolemjdoucí? Třeba vypadám, jako ty starší dámy z Velké Británie, o kterých jsem četla, že jezdí balit mladé černochy na pobřeží v Ghaně?
Poslední kousek dne zapadl do zapomnění. Světlo nedalekých restaurací nesměle zamrkalo do nastoupivší tmy. Západ slunce jsem propásla díky tokání nefalšovaného beach boye.
Byl nejvyšší čas vyklidit scénu.
„Musím jít za přáteli, jistě na mě čekají.“
Zklamaně přikyvoval mému odchodu.
Ano, mami, já vím. Lhát se nemá.
