Před několika lety v Náchodě za mnou přišla výherkyně soutěže v orientálním tanci. „V čem se ještě můžu zlepšit?“ Chvíli jsem nevěděla, co říct.
Přede mnou stála mladá, krásná, vysokoškolsky vzdělaná, velice talentovaná tanečnice s dokonalou postavou, milou povahou a ještě příjemnějším rodokmenem. Tváři tvář této bezchybnosti by snaha vydolovat miniaturní chyby v technice vypadala jako trapné hnidopišství na straně poroty.
„Už jsi někomu něco hodně záviděla? Měla jsi na někoho vztek, že bys ho roztrhla?“
Odpovědí mi byl zděšený laní pohled.
„V pubertě jsi možná nesnášela svoje rodiče?“ Pokus poskytnout pomoc vyplodil ještě větší zmatek v jejích očích.
„To nevadí…,“ mávla jsem rukou. „Třeba si později na něco vzpomeneš.“
Slušně vychovaná dívka si poposedla. Nevypadala, že by se ji moje slova zamlouvala. Ale nevstala, ani neodkráčela.
„Až se ti něco podobného vybaví, tak tu emoci pusť do tance. Uvidíš, že bude opravdovější."
Rychle poděkovala a s ještě větší rychlostí zmizela.
Nejspíš to byl troufalý čin. Do růžového světa orientálního tance, nabitým pozlátky, třpytivých kostýmů, ladných pohybů, ženskosti, svůdnosti, vzájemného posílání srdíček nejen na sociálních sítí, jsem se otevřeně dožadovala dávky jedu.
Jenže my žijeme ve světě polarity. Den střídá noc. Život nám přináší radost i smutek. Rovnováhu v našem životě vytváří neutuchající napětí mezi dobrem a zlem. Potvrzují to různá náboženství, kultury a známý filozofové a psychologové. Vidíme to na vlastní oči, zažíváme to na vlastní kůži. Každý v sobě neseme prosluněnou část osobnosti i tu méně žádoucí, vědomou i nevědomou. Ačkoliv je mnohem příjemnější a společensky mnohdy přijatelnější ukazovat světu pozitivní tvář, je to právě ta temnější, nevědomá část vlastního já, která může dát mnohem větší prostor a podnět k růstu. Právě o tomto potenciálu krásně (a srozumitelně) hovoří ve své knize „Principy stínů“ známý německý psycholog Ruedriger Dahlke. Nepojednává o čarodějnictví nebo o nadpřirozené procesy. Dílo pobízí k přehodnocení vnitřního nastavení ve využití „nedostatků“, nepoznaných části vlastního já, potlačených momentů, nepřiznaných tužeb, stínů...
Před zhruba patnácti lety, na začátku kariéry v oblasti tance o mě jedna dobrá duše napsala na veřejný rozcestník, že moje „umění“ patří do cirkusu. Tato dobře mířená poznámka mě nějaký čas věrně pronásledovala. Tak dlouho, dokud jsem se nevybičovala a nevyhrála svoje první mezinárodní soutěže. Dokud mě nezačali zvát, abych učila orientální tanec i mimo území České republiky. Dokud jsem nezaložila vlastní taneční skupinu, která má svoje místo na výsluní dnes také vybudované.
Díky své profesi v oblasti umění a motivačních projektů často stávám před objektivem mého dvorního fotografa, J.J. Pu. Má dokonalé oko, které je laskavé vůči vrtochům ženských křivek a nevyzpytatelnosti ženské duše. Při úpravách fotografiích navíc trpělivě snáší mé věčné pokyny: „Přidej víc stínů, víc černé!“ Jsem přesvědčená, že tímto zásahem získávají barvy na kontrastu, stávají se živými, opravdovějšími. Pravá podstata a celiství obraz vystupují napovrch. Odchází unylost, nastupuje hloubka.
Platí to nejen v případě fotografie nebo tance. Platí to především v životě. Každý den.
