Nebyla jsem si jista, kde jsem. Nekonečné provazy deště se mísily se sněhem, ačkoliv kalendář již označil první jarní den před čtyřmi týdny. Záclonu vody a tmy protínaly modré a žluté blesky majáčků dvou policejních aut a jednoho hasičského vozu. Dorazily k této zatáčce ve chvíli, kdy mi hlavou projela myšlenka, že budu navždy ponechaná té nenažrané tmě. Ulevilo se mi, když jsem zpozorovala šest postav, které hbitě vyskočily z vozů. Většina z nich neprodleně vykročila na louku, hned za tou zpropadenou zatáčkou. Nevšímali si mě. Chápala jsem to. Vykřikovali na sebe povely. Oblohou proběhl blesk. V jeho dáli se rýsovaly tmavé obrysy skalního města. Politovala jsem ty zmoklé postavy. Nechtěla bych se v tomto nečase brodit terénem, který celodenní déšť proměnil v bažinu. Dva policisté zůstali stát u auta. Jeden vytahoval z kufru nějaké nářadí, které jsem přes tmu nedokázala identifikovat. Rozhodla jsem se oslovit toho druhého, který stále ještě hovořil do mobilního telefonu. V druhé ruce svíral baterku, kterou směroval na své kolegy. Ale i pro něj jsem byla vzduch.
„Záchranka dorazí do 2 minut!“ Zařval na své kolegy.
„Doufej, že ještě bude mít koho zachraňovat!“
Z hloučku, který se již rozestavěl okolo solitérního stromu nedaleko silnice, přiletěla odpověď.
Otřásla jsem se. Nebylo to zimou.
Začalo mi docházet, že se muži v uniformách snaží dostat do toho tmavého terénního vozu, ležícího na střeše. Nad ním se podivně skláněl onen jediný strom.
Zaměřila jsem pozornost na skupinu mužů ve tmě, která vůz již obklopila. Vytušila jsem jejich soustředění.
„Vidíme jednu osobu. Nejspíš je v bezvědomí.“
Kvílení větru neutlumilo rozrušení v jejich hlasu.
„Musíme ji vystříhat!“
Následovalo několik nadávek.
Zvedl se ještě větší vítr a oblohou projel další blesk. Všude bylo mazlavé bláto, na které si sedaly neúnavné sněhové vločky.
V ten moment dorazila sanitka. Najednou se vše zrychlilo. Nevšimla jsem si, jak jsem se octla u havarovaného auta. Stála jsem tam spolu s muži oděnými do oranžových obleků, které odrážely bičující déšť. Nikdo mi nebránil přistoupit k Mercedesu, z jehož levého boku se společnými silami pokoušeli vytáhnout řidiče.
„Kristepane. Ta neměla šanci,“ jeden z hasičů hlesl odevzdaně.
Někdo ho okřiknul.
Z nějakého důvodu mi byl vůz povědomý. Přistoupila jsem blíž. Z rozbitého okna na levé straně vozidla bezvládně vyčuhovala ženská ruka. Platinový kroužek s tmavým kamenem, olemovaným dvěma řadami briliantů. Přesně takový, který mi daroval k 30. narozeninám otec. Jak se mohl octnout té ženě na ruce?
Dotek poznání probleskl mým nitrem dřív, než jsem se sklonila, abych nahlédla na tělo bez života, které leželo uvnitř.
Vše okolo mě se roztočilo. Pohltila mě lehkost. Nehřála ani nestudila. Byla nekonečná. Tak jako ten vytrvalý déšť. Vír nenasytné noci se mě chopil. Odnášel mě nahoru. Neoblomně. Výš a výš. A pak mě zatlačoval dolu. Také do všech stran. Možná jsem nebyla tam ani tady. Zcela určitě jsem ale byla všude. Všude v té lehkosti, která rozpínala moje vědomí, do kterého se vtěsnala jediná tvář. Adamova. On jediný. Byl vždy jediný. Ten pevný bod mého života. On jediný by mi dokázal pomoct. Nasměrovat. Neúprosný koloběh vesmíru rozprášil mé tělo, které teď přikrývali oni muži v uniformách na nosítku u sanitky. Ponechal mi ale mé vzpomínky. A každá z nich patřila jemu. Adamovi. Opakovala jsem jeho jméno v houpavé spirále víru, který mě unášel. Na nějaké místo, kam jsem musela dojít. Věděla jsem to. Tam, kam musíme všichni. Tam, kde bude vše sečteno. Daleko od toho, co se odehrává s mým tělem.
Vzdalovala jsem se od svého posledního rozhodnutí, tak hmatatelným ještě před několika minutami. Odhodit svoje ego a předstoupit před něj. Odprosit ho. Požádat o návrat té jediné bójky v moři mého života, od které mě odnášel ten neúprosný vír. Tvrdošíjně. Dál a dál. Nenávratně. Jen jeho tvář zůstávala. Darovala bych mu svůj život. Vím to teď. Tady v tomto bytí, kde neexistuje tikot pozemských sekund. Kde mi již nepatří jediný zlomek mých předešlých dní.
Bože? Jsi tam?
Rozhlédla jsem se.
Ticho. Lehkost. Nic.
V dáli otvor. Světlo. V tom nekončícím pásmu na rozmezí tmy a toho vábivého jasu mě od něj dělila nekonečná propast.
Vibrovala jsem. Ne, teď ještě ne. Vzchopila jsem celé své bytí. To světlo mě oslnilo. Cosi mě ještě svazovalo, bránilo, zastavilo. Adam. Ještě jsem nemohla odejít.
