Miloš Zeman by se mohl pustit i do moji maminky. Ta modrooká blondýna totiž odcestovala do země s největší muslimskou populací v době, kdy nikdo v Československu nevlastnil barevnou televizi, internet měl ještě dlouho patřit do kategorie science fiction a zakladatelé Lonely Planet se teprve chystali na svoji první cestu po světě. Nerozvážná to bytost! V polovině 70. let, navzdory protestům vlastních rodičů, sbalila dvě batolata a na vlastní pěst začala žít, tam kde lišky, nebo spíš hadi, dávali dobrou noc.
Nepřeháním. Bydleli jsme na jižním okraji Jakarty, kde místo dnešních obchodů a luxusních vil ještě stále byly rýžové pole. Hadi se na naši zahradu občas zatoulali. Silnice byly bez asfaltu a elektriku si naše oblast mohla pouze zbožně přát. Ráda vzpomínám na tu dobu, kdy jsem do školy chodila v gumácích ztěžklých lepkavým červeným blátem a úkoly psala v šeru, které rozháněla petrolejová lampa. Tuším, že vzpomínka hřeje i maminku, ačkoliv to neměla lehké. Rodina mého otce nerada viděla Evropanku po jeho boku a ještě k tomu křesťanku. Vlastně to neměl lehké ani on. Vzdorovat vlastní rodině a nepodlehnout pokušení vyžadovalo nadlidskou sílu. A on byl pouhý muž. Společnost, islám a jeho vlastní povaha ho opravňovala žít podle svého.
V Indonésii dodnes žije mnoho přistěhovalých žen z bývalého Československa. Některé se po sametové revoluci odhodlaly vrátit do vlasti, tak jako moje maminka. Většina v nové domovině zůstala. Všechny ale prošly zkušenostmi, ke kterým člověk nedojde v české hospodě u skleničky becherovky nebo v kavárně u kafíčka s cigárkem. Nevěra manželů bylo to nejmenší, čím některé prošly. Jen namátkově: drogy – jeden z nejpalčivějších problémů Indonésie, předčasně ukončily život syna jedné z nich. Dvě další si přivlastnily děti svých manželů, které porodily ty „druhé“ ženy. Některé byly odsunuté na druhou kolej téměř po příjezdu do země bez možnosti se jakkoliv bránit.
Čeští misogyni, kterých se v poslední době vyrojilo víc, než je milé, by jim nejspíš vzkázali: „Měly jste sedět doma a nic by se vám nestalo.“
Jenže životní cesty jsou klikaté a osud nevyzpytatelný. V svobodném světě má každý právo jít vstříc vlastním zkušenostem, ať už za ně zaplatí ránami na těle nebo duši, životem, nebo i únosem. Každý to právo má. Ať je to muž či žena. Ať se to komukoliv líbí nebo ne.
Je škoda, že se Miloš Zeman s ženami unesenými v Pákistánu nesetkal. Třeba by leccos pochopil. Třeba to, že i ženy mají sílu kráčet vlastní cestou a nepotřebují, aby je při tom někdo držel za ručičku. Svízelné situace z nich vyloupnou nezlomné bytosti, které mají světu hodně co dát, aniž by mu cokoliv dlužily.
Něco málo by o tom Miloši Zemanovi mohla říct moje maminka. Svým životním příběhem a nabitým postojem je inspirací pro široké okolí, napříč generacím. Na rozdíl od něj.
Jo, a ve svých 71 letech plánuje cestu do Iránu.
