Moje maminka měla třetí oko. Sledovalo mě zespod blonďatého drdolu. To abych nevyváděla nezbednosti za jejími zády, když stála u dřezu a myla nádobí. Nemusela se otáčet, aby na mě viděla. Třetí oko na týlu ji ubezpečilo, že spořádaně sedím na zemi a objímám umělohmotného žlutého zajíčka. Pro jistotu ale vždy začala vyprávět. O princeznách s dlouhými blonďatými vlasy, statečných princích na bílých koních, a přemožených dracích. Téměř jsem nedýchala a třetí oko se mnou. Věřila jsem všemu. Bylo mi pět.
Monika Rubinstein
Jenže ono bylo všechno jinak. Hlavní správce indonéského národního parku Komodo na ostrově Rinca byl drobný a snědý. Seděl za otlučeným stolem ve spoře vybavené kanceláři bez počítačů a dalších vymožeností. Do vyprávění o souboji s varanem se mu moc nechtělo. Jeho drobná postava byla zahalená do hnědé uniformu s flíčky lesní policie na obou ramenou. Mrkla jsem ven skrz otevřené okenice. Za dřevěným úředním domkem, postaveným na kůlech, kde se registrovali návštěvníci, nebyl uvázaný žádný bílý kůň. Ostatně by tam dlouho nepřežil. Hodně rychle by si na něm, jako na místních srnkách, divokých prasatech apod., pochutnali šupinatí draci, kterých se po ostrově potuluje přes tisíc kusů. Víc než místních domorodců.
„Nenechte se zmýlit, varani sice působí nemotorně líně, ale opak je pravdou,“ sdělil mi onen správce, se kterým jsem se pokoušela vést rozhovor. Na chvíli se odmlčel a do mého uhlu pohledu nastavil svoje pravé zápěstí. Bylo celé pokryto bílými jizvami, které měly do pohádkové romantiky hodně daleko. Vlastními silami se pokusil rozevřít tlamu draka, který se náhodně vplížil do kanceláře pod pracovní stůl a jal se pochutnat na jeho noze. Komodští draci sice neplivou oheň, ale jejich jedovaté sliny dokážou znepříjemnit život. V případě pana správce to bylo na 6 měsíců. Rozhodně měl ale štěstí. Na rozdíl od sedmiletého chlapce, který před několika lety náhodně vyplašil jednu dospělou potvoru za svým domem. Dračí útok nepřežil.
Vzpomněla jsem si na 45-minutový trek v okolí hlavní stanice národního parku, který jsme ten den s kamarádkou absolvovaly. Náš pochod začal u kuchyňského domů. Byl obklopen pěti varany, který měřili zhruba 2.5 metrů. Rozvážně se plazili a syčeli. Vůbec si nás nevšímali. Jejich silně vyvinutý čich, který dokáže zmapovat terén do 5 kilometrové vzdálenosti, byl omámen rybím pachem z kuchyně. Ale i tak jsem tyto šupinaté tvory raději obdivovala z povzdálí. Náš oficiální průvodce byl sice vybaven tlustou holí s rozdvojeným koncem, který v jeden vyhrocenější moment vrazil varanovi do nejslabšího místa, do čenichu a očí. Ale tím by jeho ochrana skončila a já jsem nechtěla pokoušet osud. Komodští draci jsou chráněná zvířata a pohybují se v svém přirozeném prostředí, kde jsme byli pouhými hosty. Tvoří nedílnou součást sedmého přírodního divu světa a domorodé mytologie. Svůj zrak jsem raději naladila na pohotovostní režim. Tady jsem byla mimo ochranný dosah třetího oka moji maminky. A kdyby sem nějaký princ na bílém koni přece jen náhodou zabloudil, pochybuji, že by si hravě poradil s uštknutím chřestýše nebo plivající kobry. Na to by byl jeho meč moc krátký. A navíc – z pohádek jsem přece jen už dávno vyrostla.
