Když netopýři bytem víří

Podle České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESONu) by se nemělo těmto okřídlencům bránit v usazování kdekoli. A to i v lidských obydlích. Jsou totiž chráněni (citace zákona).

Dejme tomu, že se netopýři rádi zabydlují ve sklepeních domů, stodolách, garážích nebo kůlnách. Ale co když se usídlí třeba v nějaké té ložnici, ha?

Před několika roky jsem se nechala přemluvit kamarádkou a šla s ní vybírat byt pro její dceru. Eliška je totiž nabídkami realitek přímo posedlá.

Když jsme se ten letní den několikrát vyšplhaly (já s vyplazeným jazykem) až do pátého patra, byla jsem úplně mimo. Takže i oškubaná cedule v přízemí domu "Výtah mimo provoz" mi přišla už jako naprostá samozřejmost.

Čtyřpokojový slunný byt byl bez nábytku. Ale na oknech kupodivu záclony se závěsy. Po zdech pak sem tam nějaká reprodukce, většinou zátiší s ovocem.

Realitní makléřka byla očividně noblesní, velice agilní dáma. Taková - rozverná. Spolu se svým voálovým šálem profesionálně vlála všemi místnostmi, máchajíc nadšeně rukama.

Jak jsem se tak polozříceně opírala o dveře obýváku a lapala po dechu, něco mi přefrčelo nad hlavou. A pak ještě jednou, znovu a znovu. Netopýři - a hned celé hejno. 

Ti nejmenší na nás nejdřív zmateně jukali z pod plakátů, aby vzápětí vystartovali z objímek lustru a stojací lampy. A vytvořili roj, vytrvale kroužící těsně pod stropem.

Eliška, přilepená v rohu okna u topení hystericky ječela a zmateně si balila hlavu do krajkových záclon. Já jen ohromeně zírala. Jak se z těch závěsů sypou další a další okřídlenci.

Jedině odbornice přes prodej neztratila glanc. V mžiku rozpráskla všechna okna, syčíc na nás přes rameno: "Dveře na chodbu neotvírat, to néé."

Jednu chvíli jsem dokonce čekala, že proměněná v létavici frnkne oknem v čele vzniklé formace.

Když pak vřískající Eliška v nastalém zmatku zakopla v rohu o vysokou kameninovou vázu, vyvalilo se na nás další mračno. Takže jsem už na nic nečekala, drapsla jí za ruku a rychle jsme vypadly.

Večer jsem si pak nebyla úplně jistá, jestli se v onom bytě agentka nakonec neuhnízdila. To jako s tou kolonií. Možná, že jim předčítá anebo je počítá. 

Pak jsem si vyhledala, že tyhle malé potvůrky mohou být i doma docela prospěšné. Třeba zahrádkářům. Doporučuje se pod kolonii natáhnout plachtu, na níž budou zvesela trousit. Na jaře pak igelit svinout  a guáno využít coby výborné hnojivo.

Ale o tom, jak se k nim chovat (dle zákona) v bytě, tak o tom nikde ani ťuk. Ani jediné slůvko.

No, my na chalupě ve stodole netopýry máme. Už od nepaměti. Za letních podvečerů tiše krouží nad dvorem kolem stoleté lípy a chytají komáry. A jeden takový jedinec prý za noc zkonzumuje až 2.500 kusů různé havěti (vyčteno).

Ale dávat pod ně igelity, tak to nás nikdy nenapadlo.

A i když jsou tihle chlupáči údajně velice čistotní a v péči o srst překonají i kočky (opět vyčteno), tak si troufám zvolat: "Netopýři přímo v domě - to není nic pro mě."

Natož pak v městském bytě. Protože, řečeno bez emocí, přenášejí prý i různé nemoci. Údajně vzteklinu.

Mimochodem, jako dítě jsem se často vztekávala. Absolutně nechápajíc, kam babička tím svým peskováním míří.

"Dneska to vím, babičko má milá, že na vině tehdy byli naši - malí netopýři."