Píchačky

Bylo zrovna 14.29 když jsem zastavil na křižovatce na červenou. Vedle křižovatky je sídlo společnosti s regionálním monopolem. Mé srdce zaplesalo.

Ze dveří společnosti se začal linout proud lidí a já ve vzpomínkách rázem omládl o více než dvacet let. Byl socialismus, život jsme měli před sebou a sociální jistoty za zády. Stačilo jen dokončit školu, pak se vdát či oženit a chodit do zaměstnání. Stát se o nás postaral.

A jednou ze vzpomínek jsou i proudy lidí, které opouštěly své pracoviště úderem poslední minuty pracovní doby. Již alespoň deset minut před jejím koncem se šikovaly řady vymydlených zaměstnanců před “píchačkami”. Pro ty neznalé, byly to hodiny s mechanickou tiskárnou a úderem páky se na osobní kartě vyznačoval příchod a odchod.

Jakmile “padla”, tak údery páky oznamované hlasitým cinknutím provázely pracovníky na cestě k domovu, ke svým rodinám.

Jo jo, je hezké, že ještě v monopolních, státních firmách a v mnoha úradech mohou lidé zažívat tu jistotu a úderem časového zařízení opouštět houfně budovy svých zaměstnavatelů a vrhat se do víru radovánek.

Díky odbory díky vám za vaši starostlivost, která je “neschopna” rozlišovat pracovní schopnosti, nasazení a smysluplnost řady pracovních činností. Stačí přece jen chodit včas do zaměstnání a ze zaměstnání.