Jak jsem neběžel Jesenický maraton

Psalo by se mi lépe o tom, že jsem běžel, ale není každý den posvícení a někdy to prostě nejde. Letos jsem „chtěl“ běžet alespoň jeden maraton. Naběháno je, tak proč se nepřihlásit zrovna na horský maraton. 

V pátek jsem řádně podle rad zavodňoval organizmus a ráno v sobotu v den závodu vstal ve čtyři hodiny, posnídal pár kousků vánočky a vydal se autem na místo cíle maratonu na motorest Skřítek v Jeseníkách.

Deset hodin, start, vyrážím svým pohodovým tempem, běhám přece na pohodu a po zhruba 1,5km se dostávám ke stoupání na hřeben. Zdolávám je, jako všichni kolem mne vzadu, chůzí. Až na bolest v zádech to jde dobře. Na hřebenu se rozbíhám, bolest odezní a jde to dobře bez potíží. Dobíhám některé, co mne předběhli ve stoupání a věřím, že teď již to půjde jen dobře. Zdání  klame. Na Červenohorské sedlo to šlo dobře, i když při doběhu k občerstvovačce jsem cítil, že to není to pravé ořechové. Od sedla se trať lehce zvedala a na to lehké stoupání nohy nějak přestávaly stačit. Lýtka mi začala tvrdnout  a po dalších snad dvou kilometrech jsem začal tušit, že nejen v lýtkách jde do tuhého. Na prudším  stoupání  před Švýcárnou jsem měl pocit, že to snad ani nevyjdu.  V nohách jsem neměl ještě ani dvact kilometrů a byl jsem na odpis. To nebylo normální a uvědomil jsem si, že mám oteklé prsty na rukou a nesevřu je v pěst. Byl jsem rád, že alespoň jdu. Při představě, že ještě více jak polovinu mám před sebou jsem začal tušil, že to nepůjde.  Ale co s tím?

Po příchodu na občerstvovačku na Švýcárně mi řekli: „Dojděte, pokud můžete, ještě na Ovčárnu a tam jim oznamte, že končíte.“  Na vrchol Pradědu, který se měl vyběhnout,  jsem se jen podíval. Tím jsem definitivně vzdal možnost dokončit maraton v limitu a v celé délce. Při cestě na Ovčárnu trochu povolily lýtka, ale opuchlý jsem byl stále. Z občerstvovačky zavolali, že končím a z následné diskuze vyšel závěr, že stejně nejkratší a nejrychlejší cesta na Skřítek, kde jsem měl auto, je po trati. Bylo to jako ta památná věta: „Víš co Bedřichu, jeď do Pelhřimova a prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“  Tak jsem tedy došel a viděl, co mne čeká příště.

Při chůzi po hřebenu jsem měl dost času přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně. Nenapadlo mne nic jiného, než že jsem to přehnal s vodou. Nejsem zvyklý moc pít, někdy za den vypiju jen tři kávy a nic jiného a tréninky do délky kolem dvaceti kilometrů absolvuji bez pití. Tak snad si tělo nedokázalo poradit s tím, že jsem vypil před závodem litr vody. Taky jsem mohl přehnat rychlost při běhu z kopce, protože normálně z kopce běžím pomaleji než po rovině, ale tady jsem měl snahu běžet rychleji.  Někdy ani přemýšlení nepomůže, takže nevím. V každém případě dobrá rada i pro jiné, neměnit stravovací návyky před závodem.

Závěrem poděkování pořadatelům a příště, příště to bude o běhu a ne o chůzi. Hezký den