Stáli jsme na zastávce, mé třetí rande mě drželo kolem pasu. Já přemýšlela, jaké mám na sobě kalhotky a v tom vůni jeho parfému přehlušil šílený smrad. Nějaký bezdomovec nám přišel zkazit naši idylku. Koukala jsem do blba, krčila nos a ještě víc se tulila ke svému partnerovi.
Honza si mě ještě pevněji přivinul ke svému boku. V tom se s ním ten bezdomovec začal bavit: „Máš pěknou ženskou, víš to?“ V tu chvíli mi přestal vadit ten puch a začala jsem se usmívat a říkala si, že ten chlap je očividně znalec!
„Teda to je kočka!“ Vážně znalec žen! Tetelila jsem se blahem. Ano když to říkám takhle zpětně, asi bych měla vyhledat psychologickou pomoc :D.
„Víš to? Víš jaká je to pěkná baba!“ křičel na celý Anděl a já se červenala. „Teda chlape! Ty máš, ale štěstí! Tu by tu bral každej!“ Teď už se všichni otáčeli, červenat se začal i můj doprovod.
Nakonec mu to Honza odkýval a já se i přes ten krvavý puchýř v odporně vysokých lodičkách, cítila milionově.
Díval se mi hluboko do očí a pomalu se ke mně přibližoval – Honza ne bezdomovec. A když mě už už téměř políbil, povědomým pachem doprovázený hlas ho v tom zastavil: „Krásná ženská a hlavně ty její kozy! Tu bys tu měl ohnout o kandelábr“
Tak teď už jsem uznala, že zas takový znalec to nebyl!
Prudce jsem se otočila.
Na celou zastávku zaznělo rupnutí a moje velké ukňourané „Au“ následováno pisklavým „Jau“ a snůškou slov, za které by se ani profesionální dlaždič nemusel stydět.
A tím začal jeden z nejtrapnějších večerů mého života. Úplně jsem si zablokovala krční páteř a nemohla jsem se hýbat.
Místo na obligátní víno mě pozval k sobě na brufen. Před tím bych dělala fóry, než bych souhlasila, teď bych kývala hlavou jak kočka v čínský restauraci, ale nebyla jsem schopná se ani hnout.
Do tramvaje jsem se ještě jakž takž dostala, ale ven už jsem nemohla vyjít, a protože jsem nebyla schopná jediného kroku, nabídl se, že mě kousek poponese.
Do náruče jsem se mu nebyla schopná schoulit a tak jsem se potupně ocitla s nohama rozcápnutýma kolem jeho pasu na jeho zádech. Každým těžším krokem jsem očekávala, že teď rupnou záda i jemu a raději jsem se tvářila, že na mě jsou nejtěžší ty sexy lodičky.
Dveře od svého bytu otevřel s nemalým úsilím a já jsem přemýšlela nad tím, jaké závaží asi v té posilovně zdvihá a jestli právě posuzuje, o kolik jsem těžší.
Ale krk mě bolel natolik, že jsem nehodlala seskočit. Až jsem se divila, že se mnou o tu postel nepraštil, ale položil mě bez heknutí.
Pravda, že jsem si to, jak k němu spadnu do postele, představovala úplně jinak. Se skleničkami dobrého červeného, se svíčkami a ve vášnivém objetí, nikoli že mě tam donese jako čert Káču.
Svlékl mi mé šaty a oblékl mi své tričko, které mi horko těžko přetáhl přes oblast hrudníku, kolem krku mi obmotal nějakou šálu, aby mi krk fixoval a tak místo toho aby i stihnul prohlédnout mé pečlivě vybrané prádlo, většinu času si mě mohl prohlížet, jak ležím na jeho posteli v silonkách, šále a jeho bílém tričku, které díky bohu jen v horní půlce praskalo ve švech.
Téměř celou noc jsme oka nezamhouřili, ale ne díky vášním, které by byli asi míň intimní, než to co se mezi námi právě odehrávalo.
Do té doby než mi držel vlasy, když jsme zvracela bolestí, mi pevně držel hlavu a líbal mě. Po tomto incidentu mě raději už jen hladil ruku.
Ráno jsem se probudila a mohla jsem hýbat krkem. Ač jsem se styděla, otočila jsem se čelem k němu. Chvilku jsme se na sebe jen beze slova dívali a pak jsme oba dostali záchvat smíchu.
„Musím uznat, že to tvý pravidlo třetího rande jsem si představoval trošku jinak!“ smál se, když mi podával růžový kartáček na zuby. „Nečekal jsem, že to bude až tak intimní!“
