Vítejte na kolejích

To nestačí, že Vám rozchod zlomí srdce? To to musí mít ještě další komplikace? Třeba to, že se z bytu, kde jste na balkoně pěstovala petúnie, stěhujete na koleje? Teda myslím ty vysokoškolské – skákat pod vlak kvůli chlapoj vážně nebudu!

A víte, co? Bude to perfektní!

Žádné debaty o důchodovém připojištění ani přednášky na téma v našem věku je důležité chodit do postele (spát samozřejmě), alespoň hodinu před půlnocí. Nebudou, protože žádný náš věk není! Mě je dvaadvacet a konečně si budu užívat mladí!

První trhlina v mé romantické představě nastala hned při stěhování. Ukázalo se, že na nějaké předsemestrální party se někdo tak opil, že rozkopal cosi ve výtahu a ten nejezdí.

Ale to nevadí, myslela jsem si – aspoň si dneska trošku zacvičím, přeci jenom jsem celé léto makala na své formě.

A tak jsem se zklamáním zjistila, že moje fyzička je naprosto v nedostatečné kondici. Když jsem po schodech nesla na rameni koberec a v náručí květináč, myslela jsem, že nastala moje poslední minutka.

Byla jsem zpocená až kdoví kde, nemohla jsem popadnout dech a přemýšlela jsem, jestli někde mám inhalátor… A když jsem si myslela, že to nemůže být horší, po schodech dolů proti mně vyběhl, do půl těla svlečený svalovec, který při pohledu na mě chytal záchvaty smíchu.

Protože mám svou hrdost, o pomoc jsem ho požádala jen dvakrát. Možná to mezi mými hlubokými nádechy a téměř nemožnými výdechy, znělo jako: „Prosím nech mě tu umřít!“ protože se ani nezastavil ani v běhu ze schodů ani v neskrývaném smíchu.

Když jsem popadla dech, zadívala jsem se na cedule, jimiž jsou lemovány schodiště a chodby. Varování před Ebolou. „No prima!“ říkala jsem si: „ člověk dostane kopačky a hned po té Ebolu!“

Než jsem vyšla poslední dvě patra, začínala jsem přát krvácivou horečku tomu drzounoj, ze kterého se po pár hodinách vyklubal můj soused.

Takže své přání beru zpět, protože na plakátu píšou, že je to vysoce nakažlivé a já nemám v plánu zbytek života strávit v nějakém plastovém boxu v Těchoníně.

Mimochodem sousedé, to je další kaptola. Na patře nás bydlí osm.

Já, můj soused, u kterého si nejsem jistá, jestli je pouhým milovníkem žen nebo gigolem a ještě tři páry. To mi nejprve bylo sympatické, než jsem vyrazila s ručníkem do sprchy.

Chápu mnoho věcí, ale už dva týdny mi vrtá hlavou a mám obavy z toho, jestli mám tak velkej zadek, že se do sprchového koutu vejdu sotva já sama, protože nedovedu pochopit, jak se tam vejdou dva.

Vzhledem k tomu, že je mi velmi nepříjemná představa, jak se tam ti dva společně mydlí, nově se chodím sprchovat již po večeři, kdy  sprcha ještě voní Savem.

Má to i jiné výhody. Všechny tři páry si v tuto dobu v erární kuchyňce vaří v jednom hrnci něco, co nejen, že nevypadá velmi lákavě, ale dokonce ani příjemně nevoní, takže se před smradem přepáleného oleje a podle mě krysích ocásků, radši zavírám do prostoru metr a půl na dva vonícím po dezinfekci a mém pomerančovém sprchovém gelu.

Je to dokonalé útočiště, až na to, že pokud nevíte jak používat místní sprchu, mohou při vaší hygieně nastat komplikace. To jsem první den netušila a tak když jsem pustila vodu, měla plný obličej vody, protože hlavice místo, aby stříkala přes trysky, stříká všude okolo.

Ale moje znovu omládnutí má i své výhody. Večer si můžu otevřít víno a nemusím ho dát dekantovat. Můžu pít rovnou a nikdo mi nenadává, že u jeho pití vydávám zvuky, které by člověk měl vydávat asi v jiných situacích.

Ale co! Aspoň to po té, co jsme si včera s kamarádkama otevřely druhou lahev vína a já u jejího pití vrněla něco jako: „Hmm…“ „Bože!“ „Jo! Ano!“ „To je ono.“ a „Ještě!“ nebudu vypadat jako jediná na patře, kdo nemá žádný intimní život.

I když když o tom přemýšlím - o půlnoci ode mně odcházely tři holky, takže by ten náhled na můj postelový žvot mohl být dosti zreslený.