Tak už i my se hádáme

A když už tak ve velkém stylu - někdo se hádá no nože, my do toho zapletli ještě příklepovou vrtačku.....

Oba dva považujeme hádky za špatně investovaný čas a energii. Raději si otevřeme lahev vína a o všem si v klidu popovídáme. Což možná vysvětluje množství vypitých lahví v naší domácnosti.

A tak se stalo, že za rok a půl jsme se spolu nikdy nehádali, ale i v lepších rodinách se to jednou stane a partneři si skočí po krku.

I u nás na to došlo. A připomínalo to výbuch atomovky. Jaderná bomba explodovala přímo uprostřed našeho obýváku.

Vzhledem k tomu, že já byla vprostřed vaření a držela jsem v ruce nůž – o délce dvaceti centimetrů a on se pokoušel vyvrtat díru do stropu příklepovkou, dopadlo to celkem ještě dobře a nemuseli jsme z koberce a zdí dostávat krev, což by v případě přežití obou subjektů hádky, vyvolalo novou, protože krev by šla neuvěřitelně špatně dolů z našeho béžového koberce J.

Bez mučení se hrdě přiznávám, že nerozumím jakémukoli kutilství a rozhodně nic nevím o vrtání. Leda tak o vrtání do někoho, ale umím podávat cenné a nevyžádané rady, jak tu skobičku navrtat.

„Určitě bych tu vrtačku trochu naklonila“ a „ne, ne, ne tohle a takhle bych to nedělala.“  

„Hele a nechceš někomu zavolat? Někomu, kdo tomu rozumí?“

„Nemůžeš se zabít, když navrtáš elektriku?“

„A nemůže to zabít mě?“

Michal začal ve tváři rudnout a myslím, že i přes hluk vrtačky jsem slyšela, jak skřípe zubama.

„Hele nepálí se ti ta cizrna v kuchyni? Nebo dnes bude pro změnu čočka? Nebo zase děláš ten svůj dortík bez cukru, tuku a mouky?“ procedil nasupeně. Což, pro změnu, pocuchalo nervy mně.

Poslední dobou všude vtipkuje před lidmi, že ho krmím jen zdravou stravou a vypichuje především cizrnu na paprice. Do teď mi to přišlo vtipné, ale tentokrát mě to rozpálilo do běla. Protože jsem v troubě měla vážně sekanou z cizrny.

Ale to jemu se nechtělo na nákup, tak jsem musela improvizovat ze spíže!

Než jsme na sebe začali útočit nebezpečnými zbraněmi v rukou, se Michal sebral a prásknul za sebe dveřma. Nic mě nikdy tak nevyděsilo!

My dva pacifisti na sebe téměř mířili nožem a vrtačkou a hádali se kvůli skobičce a falickýmu falafelu v troubě. Spustil se mi vodopád slz a racionální část mozku vypnula. Určitě mě opustil! Ten už se nevrátí! A ty zásnuby vezme zpátky! A pro Boha, co budu dělat s těma dírama ve stropě?

Rychle jsem běžela do pracovny zkontrolovat, jestli si odnesl notebook. Spadl mi kámen ze srdce, protože se bez notebooku by neodešel nikam daleko. Běžela jsem do kuchyně vytáhnout pseudosekanou z trouby, že jí sním jindy a začala připravovat jeho oblíbené carbonara.

Za půl hodiny se vrátil, v jedné ruce měl kbelík kytu na zadělání třech děr, které se nepovedly a v druhé citronovník, abychom měli doma něco kyselejšího, než jsme byli dnes mi dva. Dostal velkou pusu a misku plnou sacharidů.

Nutno dodat, že ta hádka nebyla k ničemu. Lustr visí, už nám kvete citroník a v mrazáku máme pro jistotu pár zmražených porcí jeho oblíbených jídel bez luštěnin a při přípravě některých byl použit i opravdový cukr a tuk!