Tak trochu se červenám

Naposledy jsem se červenala, když se mě kamarádka u kafe šeptem zeptala, co jsou to bradavkové svorky. Nevím, jestli jsem se styděla kvůli tomu tématu nebo kvůli tomu, že vím, k čemu jsou.

Já jsem magnet na trapasy. Ze zásady si nakydám něco do svého hlubokého výstřihu a v nejnevhodnější chvíli v něm začnu lovit rukou nenápadně zabořenou téměř po loket v podprsence.

Jenom já umím SMSku o tom, jaké bylo rande neposlat segře, ale zprávu se zněním: „Je to fakt úžasnej ňuňánek, ale líbá jako unavená želva“ poslat onomu zmíněnému Ňuňánkovi.

Nemluvě o tom, jak jsem na stáži šéfovi, s myšlenkou, že si u něj šplhnu, řekla, že jeho maminka je teda ale čuprbaba. Posléze se ukázalo, že ta žena sice na svůj věk vypadala vážně dobře, ale nebyla s mým nadřízeným v příbuzenském nýbrž mileneckém poměru.

Takže od červenání jsem raději upustila, protože kdybych se měla červenat pokaždé, když je mi trapně, měla bych tváře nalité krví téměř pořád.

Ale na svém prozatím posledním druhém rande jsem rudla studem už od pozdravu, když jsem si vzpomněla na to první.

Seznámili jsme se před třemi měsíci. Jediný problém byl, že jsme se nemohli sejít. Z hovorů a zpráv o našich křečcích, dětství a koníčcích se staly krátké zprávy typu: Můžeš zítra? Co v sobotu ve tři?

A stále nic. Když jsem byla volná já, on byl někde pryč a naopak. Už jsem se pomalu loučila s představou blonďatých dětí s pihatými nosíky, kterým by slušely námořnické oblečky.

Ve středu jsme se konečně dohodly s kamarádkou, že po půl roce konečně oslavíme její nově nabytý titul.

Nutno podotknout, že my dvě chodíme zásadně na „kávu“ ve dvě odpoledne. Po třetím vínu (v 14:46) mi přišla další z miliardy zpráv: „Co dneska ve 4?“ Chtěla jsem odmítnout, ale kamarádka mi vzala mobil a napsala, že přijdu.

Před čtvrtou jsem vykouřila mentolovou slimku vítězství, vypila poslední víno a s požehnáním jsem vyrazila do parku čekat.

Normálně mi moje neuróza nedovolí jít na rande bez sprchy, kdy ze sebe rejžákem servu téměř všechnu kůži, bez bláznivého přehrabovaní šatníku, který posléze leží skoro celý na zemi, a já následně zvedám jednotlivé kousky a přemýšlím, který je nejmíň blbej.

A teď jsem měla lehce rozmazanou rtěnku, ze sezení s kamarádkou lehce pomačkanou sukni a navíc místo podpatků jsem měla žabky.

Ale bylo mi to upřímně jedno. Napsal mi, že se o pět minut opozdí. To mi vlastně bylo taky úplně jedno.

Sedla jsem si na lavičku, koukala jsem na řeku a svět se se mnou příjemně točil. Protože jsem se vážně i se rtěnkou až někde u nosu cítila úžasně a dokonale, svlíkla jsem si žabky a bosíma nohama jsem brouzdala ve trávě.

Pobrukovala jsem si vždycky pár taktů z písniček, které mě zrovna přišly na mysl. Z mého nádherného lehce se pohupujícího snu, mě probudilo zaklepání na rameno.

Byl to on. Mžourala jsem na něj přes brýle a hloupě jsem se usmívala, protože on byl vážně krásný. Sednul si ke mně a divil se, proč nemám boty na nohou, ale metr od nich.

Po mém krátkém monologu o naší rybičce jménem Hugo Boss, která raději než žít s naší péčí spáchala sebevraždu, zřejmě pochopil, že nejsem ve své nejlepší intelektuální kondici a nabídl mi procházku.

Po třech neúspěšných pokusech trefit pravou žabku na levou nohu, mi je raději připravil jak malému dítěti. Vplula jsem do obuvi, zvedla se a zavěsila se do jeho rámě.

Takže nejen, že jsem měla na sobě všechnu odumřelou kůži, měla jsem zmačkanou sukni, navíc jsem byla již na první schůzce kontaktní.

Já jsem ten blázen, co normálně věří na pravidla týkající se počtu schůzek a vezmutí za ruku, polibku na rty, líbání, oznámení, že nesnáším luxování, neschopnosti udržet nějaké zvíře naživu nebo u nás v domě dýl než týden a podobně.

A najednou jsem všechna svá pravidla hodila za hlavu.

Jako naschvál při třetím nejistém kroku začalo pršet. Co pršet, ale přímo chc*t. Já ve své uvolněné náladě jsem opět svlékla boty, vzala je do jedné ruky, druhou jsem mu vtiskla do jeho a běžela jsem se schovat pod strom.

Během dvou vteřin jsem ho k sobě přivinula, aby byl blíž ke kmenu a ještě víc nepromokl, což mělo za důsledek, že jsme veverkám v parku předvedli líbací scénu hodnou romantického filmu, nebýt mé rudé rtěnky, kterou jsme oba měli rozmazanou úplně všude.

Když už jsme byli vážně mokří, jako bychom se byli koupat v nedaleké řece, doběhli jsme do auta, kde mi byla galantně nabídnuta kožená bunda, aby mi nebyla taková zima.

Já, jak mě bylo ještě stále úžasně po odporném množství Rulandského, jsem to pochopila tak, že si mám své promočené oblečení sundat a zahřát se v propůjčeném. A tak jsem udělala tečku za svým ztrapněním, na předním sedadle jsem si před ním svlékla tričko i sukni a ukázala mu černé bodýčko pod nima.

Když jsem se ráno probudila, nechtělo se mi vstávat, leda tak jen proto, abych začala kopat tunel někam do Asie. Ale na mobilu bylo poděkování za rande a pozvání na další.

Chtěla jsem se vážně zašít někam do okolí Bhútánských hranic, ale pak jsem si říkala, kolik tak je ještě na světě chlapů, co tolerují ženám jejich odporně zdravý vztah k alkoholu, neurózu a neschopnost udržet na živu jakéhokoli živočicha – včetně berušky, kterou jsem neměla to srdce pustit na mráz…