Díky sportu jsem toho v životě dost zažila – výhry, častěji prohry a především návštěvy téměř všech pohotovostí a ortopedických ambulancí u nás. A i přesto všechno někoho kdysi napadlo o mě prohlásit, že jsem sportovní talent desetiletí.
Za mou dlouhou sportovní kariéru jsem měla talent hlavně na získávání sádry na možné i nemožné části mého těla třikrát do sezóny. A když už jsem se náhodou dostala na palubovku, motala jsem si do volejbalové sítě copy a rovnátka, posléze prsa.
Po sedmém přetrhání vazů v kotníku jsem se rozhodla zkusit se přizabít někde jinde. Ale i přes to všechno jsem nabyla dojmu, že jsem vážně (byla) sportovní talent. A pokaždé, když se někdo zmínil o sportu, neváhala jsem se zapojit do konverzace zmínkou o své zářné sportovní kariéře.
Teda až do minulého léta, kdy jsem musela uznat, že můj talent, v lepším případě, patří minulosti. Tehdejší přítel – velký atlet, vášnivý běžec a hlavně moc hezký muž, chodil každý večer běhat. Jednou se mě zeptal, jestli si nechci zaběhat s ním.
Pět let jsem třikrát týdně trénovala, denně běhala a každý víkend hrála volejbalové zápasy, takže nějaké proběhnutí zvládnu úplně v pohodě. No možná to nebylo až tak žhavé, ale bylo to v mém tréninkovém deníčku a co je psané, to je dané!
Trošku jsem zapomněla, že po posledním úrazu jsem pustila sport k vodě, své fyzičce jsem nadobro sbalila saki paky a poslala ji na dovolenou někam k Bhútánu.
Vytáhla jsem ze skříně svůj běhací outfit. Svázala jsem si vlasy do drdolu, zavázala kotník a vyrazila ven. Když jsme se rozcvičovali, Lukáš řekl mi, že poběžíme radši kratší trasu. Smála jsem se a protahovala si svaly.
Mě přece nemůže dostat nějaké to krátké proběhnutí. Byla jsem přesvědčena, že já – dávno zapomenutý sportovní talent minulého desetiletí – zvládnu běžet těch pár set metrů bez většího zadýchání.
Usmívala jsem se a představovala si, jak si večer otevřeme lahev, a Lukáš si mě přestane dobírat, když opět budu vzpomínat na svou zářnou juniorskou dráhu.
Po pár metrech mě smích přešel. Fyzička se nehodlala z dovolené vrátit a vypadalo to spíš, že už dávno dala výpověď. Ale po mém velmi dlouhém vytahování se, jaká jsem velká sportovkyně, jsem musela běžet.
Měla jsme dojem, že vykašlu plíce, ale snažila jsem se usmívat, abych na sobě nedala znát, že jsem na pokraji svých sil - myslím si, že jsem spíš měla výraz rodičky čekající čtyřčata po dvou porodech.
Konečně jsme doběhli na most, kde Lukáš zastavil. S dost velkým časovým odstupem jsem na mostě zastavila taky. Po tom, co jsem předvedla rádoby nenápadné vydýchání podobné astmatickému záchvatu s epileptickými křečemi, jsme začali na zábradlí od mostu klikovat a dělat nějaké další šílenosti.
I přes cukání v levé noze a faktu, že jsem v ústech cítila krev, jsem se stále ještě snažila tvářit, že jsem nad věcí a naprosto v pohodě. Nejsem zdatnou herečkou a jsem si téměř jistá, že ten americký úsměv, co jsem se snažila vytvořit na svých namodralých rtech, které musely tvořit dokonalý kontrast k červenému obličeji krásně žíhanému potůčky rozteklého make-upu, vypadal spíš jako velmi bolestivá křeč.
Na mostě přítel pochopil, že cestu zpátky sotva dojdu, takže gentlemansky navrhl, že domů se projdeme. Já spíš kulhala a belhala. A už mi začínalo být jedno, jestli na mě začne být poznat, že jsem na pokraji svých sil.
Doma jsem možná ještě v tričku, ze kterého by šel ždímat pot, spadla do vany. V osm jsem se nějakou záhadou dostala do postele a i bez sklenky červeného, kterou normálně potřebuji, jsem usnula jak zabitá.
Ráno jsem se probudila. Sotva jsem měla sílu otevřít oční víčka. Bolelo mě úplně všechno. Půl hodiny jsem se odhodlávala zvednout ruku pro mobil, co ležel na poličce. S vypětím všech sil jsem ho nakonec z té poličky dostala.
Zavolala jsem Lukášovi, aby přišel. Vysvětlila jsem mu, kde najde klíče a na otázku, kde jsem, jsem mu odvětila, že jsem sama doma v posteli a ať sebou hodí. Takhle rychle nikdy nepřišel.
Myslím, že když vcházel – tedy polooblečený vbíhal do ložnice, čekal kde co ale to, že se jeho drahá po včerejším sportovním výkonu nemůže ani hnout a potřebuje pomoct, aby vůbec vstala, to ho asi ani ve snu nenapadlo.
Celý den mě doslova musel nosit na rukou. Tenkrát jsem děkovala bohu, že posiluje, protože já se celkem pronesu. Ale je pravda, že od toho dne mě k běhu nikdy nepřizval.
Ten den jsem se smířila s tím, že moje fyzička se opaluje někde ve východní Asii, že moje slavná sportovní kariéra pokud nějaká kdy byla, skočila a že vzpomínkami na ni budu moci obluzovat až svá nic netušící vnoučata.
