Slečno! Podprsenku dolů

Co všechno se člověku může stát, když si odloží své parádní spodní prádlo na věšáček v předsíni.....

Kamarádit se s medičkou je někdy téměř adrenalinový sport. Tři minuty před schůzkou Vás upozorní, že ten pupínek na obličeji je nejen vidět, ale taky z něj můžete mít zánět mozku, tepovou frekvenci Vám zvedne pouhé konstatování, že pokud jste někdy měli náhodný sex a teď jednou za den zakašlete, můžete zítra zemřít na AIDS, nebo prostě jen když už jste snědli půlky pizzy rukama, vyndá z kabelky dezinfekci a začne mluvit o mikrobech.

Po jednom večerním posezení u vína s mou maličkostí, byla kamarádka ráno natolik motivována jít na gynekologii, že ještě s lehkou kocovinou vstávala v šest, aby stihla být první v čekárně.

Tu historku jsem slyšela už tisíckrát, ale vždycky se musím smát. Zuzka vždycky vykládá, jak se toho osudového rána chystala k lékaři tak, že si její spolubydlící myslela, že má v osm hodin ráno rande.

Natočila si vlasy, půl hodiny se líčila a provedla tak důkladnou depilaci, že ji po ní, podle jejích slov, sestřička navážila o kilo a půl méně než obvykle.

Ono to vlastně od randete nemělo daleko, vzala si na sebe nejlepší prádlo a byla připravená si ho svléct. Ačkoli doufám, že za normálních okolností by ho Zuzka nesundala už v předsíni a nepověsila by své parádní rudé kalhotky na věšáček, jako musela tentokrát.

„Vadilo by Vám, kdyby se mnou tentokrát vyšetřoval i medik z šestého ročníku?“ Zuzka si vzpomněla na mě, jak sem tam – v kuse – vyprávím, že máme málo pacientů, na kterých bychom se mohli učit, a kývla.

Říkala si, co horšího než gynekologická prohlídka, by ji mohlo potkat.

Bylo to horší. Dostat se Zuzce pod sukni chtělo pět schůzek, láhev vína, plameny svíček a nejlépe ještě k tomu přednášet Fráňu Šrámka.

Teď tam stáli dva chlapi, které neznala, alkohol z večera zanechal maximálně slabou bolest hlavy a k tomu svítily zářivky.

Chudák cítila, jak rudne a červená podprsenka, co měla na sobě, začínala splývat s barvou její pokožky. Oddechla si, když se vzdálili z oblasti jejího klína a doktor konstatoval, že je naprosto v pořádku.

Urychleně si upravila sukni a cítila se spokojeně.

„A co prsa? V pořádku? Samovyšetřujete se?“ Rudá kamarádka jen kuňkla, že asi ne. „Tak já napíšu zprávu a kolega Vás, jestli chcete, mezitím vyšetří a ukáže co a jak!“

A to mi bude sahat na prsa? Nestačí už, co viděl? Je půl deváté brzo na to napít se? Nechtěl by aspoň zhasnout?  Proč musí být hezký? To tady nemají aspoň nějakýho ošklivýho? Sakra, já rudnu ještě víc. Jako no, ale když už tu sem, tak ať to je komplet. Běželo ji hlavou.

"Perfektní slečno! Tak tu podprsenku dolů!"

Za pět minut do její karty přibylo pár vět o tom, že i její ňadra jsou víc než zdravá, což Zuzce stálo za to, že se červenala ještě u oběda.

Takhle by mohl skončit obyčejný příběh mé kamarádky, kterou jsem vystresovala medicínskými řečmi, ale to bych Vám nevykládala, protože s větou: „Ta piha se mi nějak nelíbí!“ zásobuju čekárny dost často.

Jenže za pár týdnů jsme potkaly výše zmíněného medika na jedné akci, kam mě doprovázela. „Proč rudneš?“ „To je on! Ten, co mi sahal na prsa.“ Ukázalo se, že je to můj spolužák a jde mě pozdravit.

Jindy suverénní Roman při představování mé kamarádky nabíral barvy zralého rajčete.

Za tři dny mi naléhavě zvonil telefon: „Co si vzít na rande s chlapem, co už viděl všechno?“ vychrlila ze sebe bez pozdravu jedním dechem. „Dyť už viděl i mou nejlepší podprsenku a vlastně i to co mám pod ní. Nehledě na to, že byl na čtvrtý metě bez toho, aby mi dal kytku. Co mám dělat, co mám dělat?“

Upřímně jsem úplně nejdřív přemýšlela a počítala, co všechno může být čtvrtá meta a pak jsem až začala panikařící kamarádku klidnit.

Asi jsem ji uklidnila dobře. Dnes k snídani jsem měla svatební koláčky…

PS: Pokud nemáte doma odborníka na vyšetřování prsu a sama to neděláte, začněte letos v říjnu – v měsíci boje proti rakovině prsu.