Slasti (a strasti) života s medičkou

„Hmmmm medička, vždycky mě zajímalo, jaký je chodit s někým, kdo umí anatomii.“  Kdybych za tuhle balící hlášku dostala pokaždý korunu, mohla bych si koupit dva možná i tři balíčky žvýkaček.

A tak se tak zamýšlím, jaké výhody může tak to chození s medičkou mít. Jasně, chodit se mnou je neuvěřitelně skvělý báječný fantastický nadpozemský…. No obávám se, že možná nejsem tak úplně objektivní a tak jsem si řekla, že se zeptám toho, co o chození s medičkou ví o maličko víc než já.

„Ty zlatoooo, jaký je to chodit s medičkou?“ „S jakou?“ Stoupne mi tlak, to jako má víc mediček? Na můj vkus se nad danou otázkou zamýšlel až moc dlouho, ale nakonec to z něj začalo padat.

„No vlastně od prvního rande je to jiný..“ směje se: „jsi třeba první holka, kterou sbalil na řeči o operaci mýho zlomenýho nosu.“ To se zas začnu usmívat já, protože na to si pamatuju, žádnej chlap mě na prvním rande takhle nevtáhnul do hovoru.

A tak jsme dali do kupy asi milión odlišností. Tak třeba to, jak po mě chtěl přišít poutko a dost se divil, že nemám klasický šitíčko, ale krabičku s jehelcem a peánama a že jsem mu poutko přiheftla na každý straně čtyřma stehama (ale stále drží).

Nebo to, že mu trvalo zvyknout si na to, že když jen maličko zakašle, odkudkoli, snad i z plážový tašky, vytáhnu fonendoskop. A jakmile jen zavětřím cokoli k operaci, bez upozornění vytahuju z nočního stolku dezinfekci a rouškuju operační pole.

Taky je prý sem tam výhoda, že se pořád učím, protože pak vůbec neremcám, když jde na florbal, vlastně ho i posílám do hospody na pivo a podporovala bych ho snad i v cvrnkání kuliček, jen abych se mohla učit.

A když už jsme u toho sportu, tady musím říct, že další výhodou chození s medičkou je to, že je bezva tichej parťák při koukání na sport. Stačí to říct dopředu a v pohodě si před televizí rozbalíme dermačku, ORL nebo oční a všechny třetiny, čtvrtiny nebo jakékoli časové intervaly máte klid.

Samé jistoty a prosperity, že? Akorát si musíte zvyknout na pár odlišností, tak třeba když si zarazíte třísku. Nebude první dotaz. Jak se to stalo, jestli to bolí, ale spíš se zeptám, kdy měl naposled tetanovku. Nebo když mu dlouho zírám do očí, hrozí, že se zeptám, jestli ví, jaký má cholesterol, protože ty bílý tečky kolem očí vypadají dost podezřele.

Mimo jiné mi taky musí fakt důvěřovat, teda co mu taky zbyde, když mu z taštičky plný vyloupaných léků, které rozpoznávám jen dle tvaru a barvy, mu podávám něco na ranní bolehlav, protože taky tam jsou celkem silný prášky na spaní, anebo i projímadla.

A dost často je taky mým prvním pacientem, což může být dost nebezpečný. A ještě horší to bude zlato za rok – tam bude dost chíry, ale pšt.

Navíc jsem ho naučila milovat život a být vděčný a každý den, pokaždé když přijde s rýmičkou, upozorním ho, že to nemusí být rýma, ale v klidu mu může z nosu taky vytýkat mozkomíšní mok.

Vlastně ani neříkal nic o té tolikrát zmiňované znalosti anatomie. Teď přemýšlím, jestli bych se teda raději neměla některé kapitoly pro jistotu zopakovat…