Vždycky když ve filmu vidím nějakou hvězdu, jak se sama prochází po bytě v úžasně sexy tangách, má bránice dostává zabrat. Panebože holky, to se vážně samy doma koukáte na film v sexy krajkových tangách a tílku? Já se klidně přiznám, že ne. A kdybych už měla tu potřebu chodit po bytě ve spodním prádle, rozhodně by bylo bavlněné, nekrajkové a děsně pohodlné.
Pořád si říkám, jak pravnuci mužů, které vzrušilo cosi, co by se dnes nedalo použít ani jako kalhoty, mohou obdivovat tři dost nepohodlně sešité šňůrky. Bohužel se s tím musíme, drahé dámy, smířit. Nechápu proč se nějaký designer nebo raději designérka nezabývá navrhováním sexy úžasného pohodlného prádla, které neřeže, nezařezává se, neškrtí a netlačí.
Každá máme ve své skříni asi oba typy prádla - to co máme rády my a to co mají rádi oni J. Nedávno jsem na vlastní kůži zažila scénu, jak vystřiženou z Deníku Bridget Jonesové. Teda já nejsem René Zellweger a on nebyl božský Hugh Grant, ale já měla pod černými koktejlkami oblečené podobně šílené bombarďáky. ‚Panebože, panebože! Jen ať si jich nevšimne, prosím, ať si jich nevšimne!!!’
Všimnul – jak jinak. Bála jsme se, že to bude šílenej trapas. A taky byl, alespoň pro mě… On to obrátil na vtip a zmínil se o tom, že jsou takový maminovský, čímž si u mě šplhl dvakrát – zaprvé přežil ty strašlivé kalhotky a za druhé zná Bridget Jones.
Ten večer jsem si dala předsevzetí, že už nikdy v ničem takovém ven nepůjdu, protože znovu být přichycena v něčem, co zakrývá i pupík, bych asi nepřežila. Vydrželo mi to asi týden. Krajky řežou a tlačí. Ne že bych se rozhodla v nich už nikdy víc nevyjít ven, ale na nákup do Tesca nebo na vycházku se psem a především na sledování televize odmítám nosit kalhotky, které vypadají, jako by je autor ušil ze zubní nitě.
