Romantický pokus o vraždu

„Pojedeme v sobotu na kola?“ Dáme si společně do těla, co jiného dovede líp utužit vztah. Čistý jarní vzduch, feromony, … „Jasně!“

Kola vyhodíme z auta na kopci. Zapnout helmy a vzhůru na cestu. Jsem docela ráda, že začínáme nahoře a cesta nezačne ufuněným dupáním nahoru, ale klidným sjezdem. Bože, co já bych za deset minut dala za výstup nahoru.

Kopec byl docela ostrý a já měla, co dělat, abych zvládala brzdit. A v tom přede mnou můj drahý zamával nad hlavou levou rukou a střelil to přímo mezi svodidla.

Pane bože, co budu dělat? On se zabil! Snažím se rychle vytahovat ze šuplíků ve své hlavě, co dělat při první pomoci.

Dojedu naprosto vyděšená k místu, odkud zahučel někam dolů a vyděsím se možná ještě víc. On se nezabil, on chce tudy jet! Sakra! To nechápe důvod, proč jsou u cest svodidla? Tudy mám jet? Dyť to je šílenej sešup.. a bože kámen. Néééé. Testuji, co všechno vydrží brzdy mého kola a pro jistotu ještě brzdím patou.

Potím se jak v sauně. Na tacháči mám 3km/h a v očích smrt. Je mi jasný, že tady umřu, stoprocentně. Nebo tu nechám svý zuby. Ježiši Kriste! Dost to srovnání mého pizizubého úsměvu bolelo. Myslím na to, jak jsme měla ve čtvrtý třídě takovou tu rovnátkovou helmu, pak jak jsem měla v puse tolik zámečků, že za bouřky jsem vycházela radši ven, aby se ze mě nestal hromosvod.

A tohle všechno přijde teď vniveč. Nemám shine, kde jsem a hlavně kde je on. Už ani na kole nesedím, kolo táhnu vedle sebe nebo spíš ono táhne mě. Mně se klepou nohy. Bojím se to i sejít. Můj apartní obleček na kolo už není černý, ale je celej od bláta, to mám i v obličeji a taky od něj mám zamazaný celý pozadí, protože mi to párkrát už i ujelo.

Sakra, kde je. Když náhodou mám pocit, že se můžu zastavit a neutrhne se se mnou ňáký kámen, nervózně tikám očima kolem sebe a hledám, kde je. Očekávám, že musí být někde napíchlej na stromě, pokud není možná ho na něj nápíchnu já! Vždyť říkal, že vybral takovou rodinnou trasu! Sem by vzal rodinu na výlet tak maximálně Kramný…

Áááá už ho vidím, támhle dole čeká a rozhlíží se: „Já už se bál, kde jsi!“ No to chápu, říkam si. „Ty už nemůžeš, že jdeš?“ Chci být ironická a říct mu něco, jenže zjišťuju, že se mi neklepu jen nohy, ale i hlas a tak ze mě vychází jen jaká si podivná hláska.

Když dojdu konečně k němu. Hrcnu si na zadek do bláta, vždyť ono je to stejně už jedno. Dává mi napít a hladí mě po zádech: „Promiň,“ yes aspoň pochopil, že tohle podělal, že tohle nebyla nejlepší volba, jenže on pokrčuje: „Promiň, já asi přecenil tvou fyzičku!“ Sice nemůžu strachy mluvit, ale mé oči ještě zvládnou poslat vražedný pohled. Denně makám ve fitku, běhám, s fyzičkou fakt problém nemám.

No nahoru bych se nevyškrábala, obávám se, že helikoptéra by pro mě taky nepřiletěla, nevypadalo to, že mě přítel vezme jak čert Káču přes rameno a tak jsem musela zatnout zuby a velmi neelegantně se dostat dolů.

Špinavá jak prase jsem pak spokojeně funěla do kopce po asfaltu nahoru k autu. Samozřejmě začalo do toho všeho ještě pršet. Vypadalo to, že mě bude muset omotat igelitovou folií, abych mohla nastoupit. Nakonec jsem se rozhodla riskovat, že nás zastaví policajti a já budu v autu jen ve spodním prádle omotaná v dece.

Ale zas musím uznat, že nakonec to nedopadlo tak špatně. Když se mi ještě dvacet minut po tom, co jsme dorazili domů, klepaly nohy, tak mě napustil vanu, nalil víno a dokonce odněkud vylovil jahody se šlehačkou – až jsem nebezpečně začala přemýšlet, že bychom mohli příští sobotu, zas někam vyrazit…