„V úterý máš rande!“ Oznámil mi kamarád a já se málem utopila ve své denní dávce červeného. Koukala jsem na něj jak tele a nechápala jsem, kudy jsme se z debaty o škole dostali k nějaké schůzce.
Do teď nevím, kde Jirka toho kluka sbalil, ale tvrdil, že je to přesně můj typ a že jestli nepůjdu, budu do smrti litovat. Zmínil se o 190centimetrech, tmavých vlasech, vysoké škole a jeho zálibě v neurotičkách – no tomu se vážně nedalo odolat.
O schůzkách naslepo si myslím své. Jediné co mě napadalo byly katastrofické scénáře, které byly lehce inspirovány německými detektivkami, na které jsem jako dítě koukala s prarodiči.
Místo romantiky mě napadaly všechny způsoby, jak mě ten neznámý může unést nebo rovnou zabít a pak to bude řešit komisař Siska nebo dokonce Rex…
Ale nakonec jsem sama sebu přesvědčila, že v centru Prahy se někdo unáší nebo zabíjí dosti obtížně, ale stejně jsem se neubránila představě bílé dodávky pod orlojem, do které mě tlačí pět ruských mafiánů.
Jirka by mě neposlal na rande s ruským mafiánem a tak jsem si v úterý udělala vlasy, super líčení a hodila toho na sebe tak málo, jak to jen mráz venku dovolil. Do kapsy jsem si samozřejmě radši vzala pepřák, protože tím bych se kdyžtak mafii ubránila.
Na smluvené místo jsem dorazila později. Za prvé jsem trošku – jako vždy - nestíhala a za druhé jsem si toho neznámého chtěla prohlédnout přes brýle.
Nenápadně jsem stála za rohem a s pašmínou přehozenou přes vlasy a brýlemi na nose jsem sledovala milovníka neurotiček, když jsem zjistila, že je pohlednější, než mi ho Jirka popisoval, rychle jsem schovala brýle do kabelky, šálu obtočila ležérně kolem krku a vyrazila.
Jmenoval se Tomáš a byl roztomilý. Byl vtipný, lehce roztržitý a měl vkus na víno, to jsem zjistila, když jsme zapadli do první vinárny, když si všiml, že lehce modrám (prostě za oknem mráz nikdy nevypadá tak mrazivě a nohy v punčochách vypadají daleko líp než v kalhotách).
A navíc rande domluvil na dnešek, protože má dva lístky na koncert a nabídl mi, ať jdu s ním. Sice jsem měla v plánu jít ze schůzky pod teplou sprchu a pak se ihned zavrtat pod peřinu a konečně se vyspat, ale přeci neodmítnu nádherného chlapa.
Po dopití druhé sklenky zaplatil a vyrazili jsme na koncert. Měla jsem na sobě sice lodičky, ale celou cestu jsem lehce vyšilovala, jestli jsem vhodně oblečená na koncert vážné hudby.
Neustále mě přesvědčoval, že ano, že mi to sluší – čímž šplhal po žebříčku v mé hlavě do nebe. Mé katastrofické scénáře vystřídaly pohledy do jeho krásných očí.
Když jsme přišli na koncert, bylo mi divné, že jsme v sále skoro sami. Myslela jsem si, že jsme přišli brzo, ale když se setmělo, tak kolem nás sedělo odhadem tak dvanáct lidí.
Cítila jsem jeho parfém, fetovala jsem ho z okolního vzduchu. Dívala jsem se na něj, během toho co nadšeně upíral pohled na jeviště. Jirka měl pravdu – litovala bych, kdybych nešla.
Musela jsem se na něj přestat koukat, protože mu můj pohled pomalu vypaloval díru do té lehce neoholené tváře. A tak jsem se rozhodla, alespoň na chvíli se soustředit na umění.
Z předchozího rozhovoru jsem věděla, že studuje japonštinu, ale to, že je milovníkem klasické japonské hudby jsem zjistila až teď.
Hudbu mám moc ráda, ale tohle bylo vážně silné kafe. Ale co si budeme dámy říkat, kvůli mužům jsme toho schopny přetrpět hodně a jeden nudný koncert mi přišel jako to nejmenší. Nasadila jsem zadumaný výraz a lehce jsem se usmála.
Brzy mi ale úsměv začal tuhnout a o slovo se začala hlásit únava. Navíc se o slovo hlásilo i mé spodní prádlo. Neeeee. To nevyznělo dobře.
Chodit na rande v bombarďácích mi přijde divné a tak jsem někde ze spodu šuplíku vytáhla krajkový kousek. A ten po půl hodině sezení na šíleně nepohodlné židli, začal dělat z mého pozadí cedník. Vrtěla jsem se a hledala nejpohodlnější posed.
Navíc se opět ohlašovala únava, ale tu jsem velmi úspěšně překonávala. Nooo překonávala, překonáááávala, překon…………………………….
Když jsem se probouzela, slyšela jsem se, jak chrápu. Ležela jsem v polosedě na vedlejší sedačce, cítila jsem, jak mi po tváři cosi teče, když jsem se plně probrala, došlo mi, že jsem celá poslintaná.
Rozhlédla jsem se okolo. V sále se svítilo a nikdo krom mě tam nikdo nebyl, tedy až na paní, která mě hlasitým pokašláváním budila.
Po pohledu na hodinky jsem zjistila, že jsem si tu pospala slušné tři hodinky. Když jsem se zvedala, měla jsem pocit, že mi někdo mé (upřímně ne nijak neodolatelné) pozadí odcizil, protože jsme ho vůbec necítila.
Sama a s úplně znecitlivělým pozadím, jen v poslintaných šatech, rozmazaným make-upem a v silonkách jsem za půl hodiny mířila poloprázdnou tramvají (ve stoje) domů.
Došlo mi, že bych vážně litovala, kdybych na to rande nešla, protože takhle jsem se neprospala už několik měsíců.
No a Tomáš? Vlastně nemám nejmenší tušení, ale chlap, co mě nechá ve společnosti chrápat a dokonce i slintat mi není hoden ani zavázat střevíček natož něco jiného ;).
