Rande na ledu

Výhled na zasněženou Prahu, nikde nikdo, ticho a kolem vašeho pasu se vine ruka milého muže. Nedovedu si představit větší romantiku. A zároveň si nedovedu představit, že bych se v horší situaci ještě někdy v životě ocitla.

Ale vezměme to od začátku. Měla jsem slíbené nejpraštěnější rande mého života. Myslela jsem si, že je to vtip a ochotně jsem kývla. I kdyby!, nic praštěnýho jsem už hodně hodně hodně dlouho nezažila, takže by mi neuškodilo se trochu odvázat.

Procházka Prahou mi sice praštěná nepřišla, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se příjemně, a když jsme se ocitli pod Petřínem, řekla jsem, že je přeci krásně a nepojedeme nahoru lanovkou, projdeme se!

Pravda byla, že jsem chtěla recitovat nebo si nechat recitovat v únoru Máj. Tak nějak jsem zapomněla, že je zima a pluhy a sypače asi klikatými uličkami k Máchovi nejezdí.

Varování slečny, co scházela dolů se psem, že nemáme chodit nahoru, že je to děs, jsme oba se smíchem přešli a vyrazili společně k vrcholu.

Možná jsem dole dost nahlas nepoznamenala, že od doby kdy mě nějaký hokejista při mém krasobruslení podrazil nohy na kluzišti a já si zlomila na několikrát ruku, se děsně bojím ledu.

Už asi po sto metrech jsem začala lehce vyšilovat, ale rozhodla jsem se zakrývat svůj blížící se hysterický záchvat.

Když mě chytil za boky a řekl, že mě nenechá spadnout, nemohla jsem jinak, než poslušně šlapat nahoru a přemýšlet nad tím, kde by mohl nahoře přistát vrtulník, protože v těch válenkách, co mám na nohou, tohle stoprocentně neslezu.

Bylo to až neuvěřitelné, ale asi po půl hodině mých sice tlumených, ale stále zděšených výkřiků, jsme stáli nahoře a koukali na ospale blikající světla pod námi. Já bez brýlí mžourala na známé obrysy města a nechala se unášet silou okamžiku.

Jenže každá i ta sebe nejhezčí chvíle přejde a Vám dojde, že od teď to bude už jen horší. A bylo! Romantika se rozplynula a já musela dolů z namrzlého kopce.

„Tak půjdem na Hrad, tam to nebude tak hrozný!“ rozhodně zavelil můj chrabrý doprovod, který si zřejmě všiml hrůzy v mé tváři.

Tím silně stoupl v mých očích. Alespoň na chvíli. Cesta, co vybral, nebyla sice tak strmá, ale byla úplně uklouzaná a neosvětlená. Mé tlumené výkřiky hrůzy se změnily ve velmi hlasitý jekot.

Úplně jsem zapomněla na to, jak se má dáma na první schůzce chovat.

Když jsme zjistili, že cesta co jsme zvolili, končí slepě a budeme se muset vrátit, zcela jsem zapomněla na všechny rady z příruček, co každé Vánoce dostávám pod stromek, etiketu jsem hodila za hlavu a vykašlala se i na Špačka.

Uklouzlo mi pár peprných slov, bohužel to nebyla ta jediná věc, co ten večer uklouzla.

Pomalu a zděšeně jsme se vraceli zpátky po uklouzané stezce. V tom se před námi jako zázrakem otevřela zkratka na mou vytouženou prohrnutou cestu.

Problém byl, že vedle napříč srázem. „To bude v pohodě, pojď!“ byla jsem motivována, abych se vůbec hnula z místa.  „Tááááááááááááák, šikovná!“ mluvil se mnou jak s pětiletým dítětem a za každý další krok mě chválil jako poslušného pejska.

„Ještě jeden schod a jsi u mě!“ Nejsem si jistá, že tu větu vůbec stačil doříct, protože v chvíli jsem se smekla. Zařvala a již seděla na svém pozadí. Ta vteřina pro mě trvala hodiny.

Po naražených hýždích jsem sjížděla ke svému novému idolu, a co bylo nejhorší!!! - zastavila jsem se až o něj!

S ránou spadl i on. Leželi jsme tam ve tmě ve sněhu. Měla jsem chuť propadnout se do země. V tu chvíli jsem byla červenější než můj rudý kabát.

Místo výčitek, že jsem kopyto, se ale mrazivou zimou začal ozývat velmi hlasitý smích. Začal jsem se taky smát.

Zvedl se a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Pomalu a opatrně jsem se zvedala na své rozklepané nohy. A v tu chvíli mi opět jedna ujela a já sebou sekla přímo na něj.

První věc co mě napadlo, bylo – jsem VRAH! Tohle nemohl přežít! Kam uklidím tělo? A sakra, jak se dostanu dolů!?

Nevím, jestli bohudík nebo bohužel, ale přežil! Smál se a zas mi pomáhal na nohy.

Neskutečně jsem se styděla a neskutečně se mi klepaly nohy, částečně zimou, protože sníh velmi rychle roztál a po kapkách se mi dostával za punčochy a částečně hrůzou z toho, že jsem zatím ušla asi jen desetinu cesty a zřejmě tu nejlepší.

Nahoru to nešlo a dolů jsem odmítala jít! Gentlemansky mi ukazoval cestu a já ho krůček po krůčku následovala.

Do doby, kdy stačil říct: „Tady pojď opa..“ rána a seděl na zemi! „opatrně!“ V tu chvíli jsem věděla, že v zítřejších zprávách na Nově, bude reportáž o blbce, co ve válenkách lezla na Petřín a nechala se na laně vyzvednout v termodece do vrtulníku.

Nakonec jsem se rozhodla své proslavení, alespoň o pár dnů odsunout a jistě velmi ladně se vydala vstříc smrti.

Musela jsem na svůj protějšek udělat velký dojem, protože jsem se pohybovala rychlostí turbo želvy a co krok se držela seschlých větví křoví!

Když jsem položila nohu na projetou cestu, měla jsem pocit, že jsem se znovu narodila. Ostudou jsem se dívala do země a poslušně cupitala. Klepaly se mi nohy a měla jsem pocit, že tomuhle chlapovi se už v životě nemůžu podívat do očí.

Ale podívala, asi po deseti sekundách kdy mě opět objal kolem pasu a začal se smát.

„Tak tohle budou jednou krásná historka pro naše vnoučata!“ mrkl na mě svýma psíma očima a mě okamžitě přestala bolet naražená kostrč a odřené zápěstí!

Smích nás přešel až někde těsně před Staromákem.

Je to až neuvěřitelné, ale i potom co se mě pokusil zabít a já vlastně jeho – mám pocit, že jsem mu párkrát vraždou dokonce i vyhrožovala, se ještě chceme vidět!

Příště chci, ale něco méně praštěného a klidně se i trošku nudit ;)!