„K ránu bejvaj nebezpečný všechny romantický slečny!“ Celý den si zpívám písničku od Lucie a ani mi nedochází, že v ní je tolik pravdy. Všechny ženy jsme romantičky – teď tím nemyslím, že se všechny díváme na filmové hity odpoledne na primě, ne! Ale všechny občas chceme stát na útesu tak, aby nám perfektně padnoucí šaty vlály ve větru a chceme, abychom v dáli (i bez brýlí) viděli pohledného velkochovatele ovcí, který běží přímo k nám, sdělit, že nás miluje a nemůže už bez nás žít.
Samozřejmě, že víme, že tohle se nikdy nestane, ale ani Vám – pánové, nevymluvíme, že nemáte myslet na přírodou velmi obdařené blondýny, které jsou žhavé jen po vás. Takže i my romantické duše, které si v pátek večer zaplétáme šeřík do vlasů, tak že ho ještě v sobotu ráno nemůžeme vyčesat, musíme lásku brát pragmatičtěji, než bychom chtěly.
Jenže to se lehce řekne a teď se konečně vrátím k tomu, proč jsem se přiznala, že poslouchám Davida Kollera. My romantičky víme přesně, co chceme. Samozřejmě víme, co je možné a že v Česku není mnoho křídových útesů, natož pohledných velkostatkářů s titulem z Oxfordu. Z toho jsme ochotné slevit, ale málokdy dobrovolně slevujeme z ostatních atributů našeho vysněného prince.
Takže asi chápete, že není moc mužů, ze kterými bychom randily nebo ze kterých bychom si aspoň mohly vybírat. Proto nad ránem těsně než opustíme bar, býváme velmi nebezpečné všem příslušníkům mužského pohlaví. V alkoholovém opojení často dost zapomínáme na své hodnoty
(často i na dobré vychování) a chceme na chvíli poslouchat slova lásky od kohokoli. Většinou se v baru, klubu nebo na nějaké party najdou muži, kteří vás pohladí a řeknou vám, jak skvěle vypadáte, což vám po půl druhé lahvi vína udělá radost a jste ochotná jít se s tímto mužem projít nebo byste klidně přijala jeho lákavé pozvání na snídani u něj v bytě.
Díkybohu, že máme pragmatičtější a méně zasněné kamarádky, které nám v pití alkoholu nestačí a vezmou nás pod svá křídla. Protože k ránu jsme – my romantický slečny – nejen sobě dosti nebezpečný!
