Málo, co je tak ponižující, jako roztáhnout nohy před cizím chlapem bez toho, abyste v sobě měli půl druhé flašky vína. A co teprve, když je Váš gynekolog Váš ex-tchán.
Prevence je prevence. Andreo, hlavu vzhůru! Říkám si, když asi po šesté opravuju svou rtěnku a předělávám si opět účes. Mám pocit, že takhle jsem se nepřipravovala ani na první rande s jeho synem. (Ani na třetí :D).
Moc dobře vím, že můj účes ani rtěnka ho ani trochu nezajímají, ale mám takový ženský pocit, že je má povinnost vypadat k následné proceduře dobře. Dokonce z hloubi šatníku vytahuji své pětiminutové kalhotky.
Ani nevím, kde a proč jsem si je koupila. Vypadají spíš jako zubní nit s mašličkami na bocích. Jsou to takové ty kalhotky, které oblečete v koupelně, z ní TRADÁ vykouknete a zůstanou na Vás maximálně do ložnice. Většinou zůstanou ležet ještě někde po cestě.
Jestli jsem tyhle měla vůbec kdy na sobě, tak to rozhodně nebylo ani pět minut. Jsou extrémně nepohodlné. Kdo tohle může normálně nosit? Sedím v čekárně a krajka na kalhotkách začíná na mé pozadí působit tak, že mám pocit, že jsem si oblékla smyslný rudý cedník.
„Slečno! Pojďte si dál!“ usmívá se na mě sestřička. Mám si odložit. Kalhotky s neuvěřitelnou úlevou skládám na židličku v převlékací kabince a celá rudá vcházím do ordinace.
Doktor, teda Jirka, se s úsměvem zvedá zpoza počítače a objímá mě. Nevím, jestli jde zrudnout ještě víc, ale já mám pocit, že moc nechybí, aby trapnost dosáhla historického maxima.
„Tak, co něco nového? Nový přítel? Jakou používáte antikoncepci? Chceš už otěhotnět? No možná už by bylo i na čase nad tím začít přemýšlet! To víš, nejsi nejmladší! A co tvá prsa?“
Čekám! Vesmíre, marně čekám! Přeruš to něčím! Meteorit! Vpád mimozemský civilizace! Cokoli!
Vždyť už tu dvacet minut sedím bez kalhotek.
Promne si ruce, protáhne záda: „Tak jsme si pokecali a pustíme se do práce, ne?“
„Vyskoč si a udělej pohodlí!“ Rozhlížím se a prohlížím si vyšetřovací kozu, napadá mě spousta věcí, jen pohodlí tedy mezi nimi rozhodně není!
„A nohy od sebe! Jo přesně tak!“ Už nikdy nebudu mít normální barvu, budu navždy rudá! „Tady máš levý vaječník,“ ukazuje na obrazovku: „a tady je pravý, ale ten je fakt krásnej, vidíš ten folikul?“ Jako je tohle lichotka? Pamatuji si, že dost podobný muž, vlastně mladší kopie tohohle, před lety obdivovala mé nohy.
Čas pokročil a dnes se lichotí mým vajíčkům. „A to ti ještě musím říct, Libor je v Londýně. Dělá tam na univerzitě. A myslím, že už do toho s Magdou končně praští…“ na obrazovce je stále vidět můj pravý vaječník, já jsem jaksi ještě pořád intimně spojená s ultrazvukem. Jiří nepřestává vyprávět.
V tu chvíli si vzpomenu na příležitost, kdy jsem měla na sobě kalhotky, které nepřirozeně dokonale srovnané leží ve vedlejší místnosti. Libor je dostal před lety k Vánocům. A vážně na mě nevydržely ani do ložnice.
Když jsem konečně odpojena. Jsem instruována, že zas za rok a já si v duchu říkám, že asi raději změním gynekologa. Snad nebude tak těžké najít někoho, jehož syn ze mě zubama nestrhával sváteční kalhotky.
