„Sestro žákyňko, pojďte za mnou!“ Koktám, předem připravenou větu, že já jsem medička čtvrtého ročníku z cizí nemocnice, ale v duchu se tetelím blahem, že vypadám na sedmnáct.
Na hlášení mě pro změnu představují jako doktorku Hynkovou, takže všem asi dvě hodiny vysvětluju, že sotva umím změřit tlak a rozhodně tu nejsem na stáži, abych je naučila novou neinvazivní metodu léčby posledního stadia rakoviny žaludku.
Nevím, kde co je, nemocnici vůbec neznám a mám hlad a taky žízeň.
Ale připadám si, že musím být ostrá minimálně jako doktoři z Chirurgů, musím něco vydržet a zachránit minimálně sedm lidí za půl hodiny. Takže po hodině vizity je jediné, nad čím dovedu přemýšlet, zda je vhodnější omdlít na primáře nebo jestli je lepší spadnout na sekundáře.
Nakonec jsem sebou sekla až na lékařáku a díky bohu více méně do křesla.
Ok tak to bych nějak přežila. Super, jdu se kouknout na pacienty!
S úsměvem od ucha k uchu vcházím na první pokoj. Z lékařské komunikace si pamatuji jen, že nesmím líbat cizí děti, i když by se mi zdály sebe sladší, což mi na oddělení s věkovým průměrem 64let asi moc nepomůže, ale to zvládnu.
Zdravím hlasitým sebevědomým hlasem: „Dobrý den, jdu se na Vás podívat.“ „Paní doktorko, paní doktorko ještě, že jdete…“ A sakra! Vysvětluju, že nejsem doktorka, díky tomu za půl minuty vysvětluju, že nejsem ani sestřička a za další půl minuty se vzdávám.
„Paní doktorko,“ jsem rudá až na zadku, ale už to oslovení přecházím: „na co mám tuhle hadičku,“ ukazuje pacient na kanylu. „No to máte na léky,“ hrdě odpovídám a z mimiky pacienta mi dochází, že tahle odpověď asi stačit nebude. „No to taky vím, ale na jaký?“
Mám chuť říct pravdu, že nemám ani tucha, k čemu jsou ty léky, co jsou napsané na kapačce, ale vykrucuju se statečně. A sama sobě dodávám odvahu, že tuhle stáž zvládnu se ctí.
Ráno přicházím na lékařák. Je plný doktorů a všichni už jsou převlečeni. Nejsem si tak úplně jistá, kde se mám převlíct a tak překonávám stud a rozepínám si přede všemi košili, a roluju dolů punčochy a tvářím se, že se vlastně takhle před lidma svlíkám pořád.
Ani dnes po dvou týdnech netuším, zda se převlékám na správném místě nebo zda tam dvakrát denně předvádím neohrabaný striptýz.
Už jsem našla i záchod, ještě zjistím, kde jsou klíčky, protože ten pro personál je zamknutý. Ale rozhodla jsem se přemýšlet pozitivně, proto beru i tento nepatrný objevný úspěch za podobný tomu Kolumbovu.
Po týdnu už vím nejdůležitější věci – kde je tonometr, kartotéka a bufet. Na to poslední se ptají lidé nejčastěji. Oslovení paní doktorko přecházím, protože nikomu nevysvětlím, že bez povolení nemůžu pomalu ani dolít pacientům čaj.
Když se mě na chodbě někdo zeptá, kde co je, nasazuji úsměv, snažím se mít v očích výraz „právě jsem transplantovala dítěti gekoní slezinu“ a říkám: „Bufet? To musíte zpátky a doprava!“ nebo „To Vám neřeknu, ale když zabočíte doleva, paní na informacích Vám pomůže,“ (za což se paní na informacích stává mou větší a větší fanynkou).
V polovině druhého týdne jsem se, alespoň doufám, naučila nový obličej - Vaši nemoc znám dýl jak jeden den a rozhodně jsem ji včera večer před spaním nemusela hledat na Googlu.
A co jsem na sebe nejvíc hrdá – ke konci praxe už podle názvu poznám firemní názvy léků na bolest a dovedu je rozlišit od projímadel.
S nadšením vyrážím za primářem pro potvrzení praxe a plná elánu s úžasným úsměvem na tváři vyrážím ze dveří - zavřených. Docela šlupka.
Když se zvedám ze země a zamačkávám si bouli, která se mi začíná dělat na čele, říkám si, že i žádný učený z nebe nespadl, ale někteří na ní padaj pořád... :D
