Nesnáším romantiku

„Její duše je černá jako gotika – bohužel to jediné si nesvlíká!“ Nevím, jestli tyto dva platonické verše jsou toho důvodem, ale od určité doby mě romantické projevy nějak neberou.

Právě tenhle rým byl refrénem písně, kterou mi věnoval můj první kluk. Dodnes jsem nějak nepochopila, co romantického na té písni bylo.

A nedávno jsem se opět přesvědčila, že romantika není pro mě.

Bylo to druhé rande.

Byl listopad, na stromech už téměř žádné listí nezbývalo, pomalu začínalo mrznout a já jsem toužila po prvním polibku.

Doprovázel mě z večeře k tramvaji a ze zkratky k MHDéčku se stala dlouhá procházka.

Chytil mě za ruku a mě i přes ten silný kabát, který měl zamezit prvním výkyvům teploty pod nulu, zamrazilo. Ta ruka, co pevně držela mou, mě najednou strhla a i na svých jehlách jsem byla nucena běžet za ní.

Proběhli jsme kolem hlídače do nějakého parkovacího domu. Vyběhli jsme až nahoru a já jakožto velká sportovkyně, sotva popadala dech.

 Byli jsme tam úplně sami, dívali jsme se na město, tedy spíš na střechy okolních budov a v dálce jsme si představovali romantické panorama města.

Hladil mě po zádech. Dlouhý pohled do očí.

A najednou jsem si říkala, že ta romantika je nádherná, že nevím, co proti ní mám a proč se jí pořád bráním.

Obejmul mě v pase a políbil.

Byl to přesně ten polibek, kdy se Vám zvedne levá noha do pravého úhlu, kabelka Vám spadne
na zem, a i když ji ani v přednáškovce nepoložíte na zem, teď je Vám to úplně jedno, že se válí v prachu.

Kdyby nás ten hlídač nevyhnal, trval by neskutečně dlouho.

Cítila jsem se neuvěřitelně.

Poprvé v životě jsem byla schopná na klávesnici mobilu vyťukat slova jako miláček, zamilovaná, zlatíčko.

Neustále jsem se cítila neuvěřitelně.

Ale za pár dní neuvěřitelně blbě.

A za týden na pohotovosti mi došlo, proč nesnáším romantiku.

Chytla jsme od něj a od té, co se ukázalo, že líbal dva dny přede mnou, mononukleózu a spálovou angínu, moje slezina se z toho naprosto pomátla a navíc jsem díky tomu všemu měla na lokti obrovskou modřinu, jak jsem z toho všeho omdlela ve sprše.

Ve chvíli kdy mi dokapávala kapačka s antibiotiky a lehkými sedativy jsem se ptala sama sebe, jestli tohle je ta daň za lásku, o které se mluví ve všech přiblblých filmech pro hormonálně nestabilní ženy?

Asi ano! Proto jsem se rozhodla, že příštímu muži nebudu nabízet své srdce, hlavu, ani slezinu ani jiný nepárový orgán a s těmi párovými si to také rozmyslím, člověk neví, kdy bude třeba takové ledviny potřebovat…