Můj milionář

V sedmnácti jsem byla mladá a blbá. Což jsem vlastně stále. Ale tenkrát jsem netušila nic o úpravě obočí, kvalitním stahovacím prádle a efektu ultrakrátkých sukní na mužský mozek.

A i přes to všechno jsem sbalila úžasnýho chlapa. Byl to zahraniční student. Šeptal mi do ouška něžnosti v angličtině, což (když si nebudu lhát) je jeden z hlavních důvodů, proč dnes umím anglicky.

Byl to hezký kluk (s neobyčejně krásnými svaly nad tříselným vazem) a já byla zabouchnutá až po uši. Ty svaly byly asi ale natolik krásné, že jak jsem později zjistila, nešeptal něžná slůvka nejen do mých oušek, ale že těch sluchových orgánů, co zde oblažoval, bylo o dost více.

Tenhle románek neměl ani omylem dlouhého trvání, ale stejně na něj nešlo úplně zapomenout.

A možná by po něm nakonec zbyla jen příjemná vzpomínka někde vzadu v hlavě, která Vás zahřeje, když jste už úplně na dně, že pominete i skutečnost, že Vás ten prevít podváděl, nebýt jednoho debilního emailu.

Jako vždy jsem si ráno chtěla přečíst svou denní dávku spamů, kde mi výrobci nabízí zaručeně účinné léky na zvětšení nebo ztuhnutí mého přirození. Tyhle reklamy mi vždycky vylepší ráno, protože mi připomínají, že jsou na světě problémy, které mě nikdy trápit nebudou.

Ale místo od distributorů Viagry tam  byl mail od Jima. A najednou tu byly problémy, které já mám.

Bývalý!

OOO bože. To bylo tak jediné, co mě napadlo, když jsem se prodírala mezi řádky textu, o tom jak často vzpomíná na svůj pobyt tady a na mě a protože s pár kamarády vyráží do Evropy, rád by viděl mě a mou krásnou zemi, bla bla bla...

Překonala jsem se - nezvracela jsem, nebrečela jsem a jen jsem zuřila. Ale zas co. Minulost je minulost a Dalajláma v své té knížce píše o odpouštění  - tak jo  - píše to na obálce, dál jsem se v té osvícené knížce ještě nedostala.

Tak že bych to ale stejně zkusila? Tak opět lžu no :D. Spíš jsem si vzpomněla na to, jak jsem vypadala tenkrát a jak vypadám teď.

Ne že by to bylo nějaké dokonalé, ale už tuším, k čemu se používá pinzeta, že push up efekt nemají podprsenky jen tak a že pokud se opět nasoukám do toho šíleného stahovacího prádla, budu vypadat, podle prodejců minimálně o dvě konfekční velikosti hubenější, podle mě jako Bridget Jones bez stahovaček, ale stejně neodolatelně a úžasně sexy.

Takže proč bych se s ním neměla chuť se potkat?  Ráda mu ukážu, koho podváděl a o co všechno přišel! Rychle jsem odepsala, že ho moc ráda uvidím, abych si to nerozmyslela.

A za pár týdnu přišel den P – den pomsty. Narvala jsem se do tvarovacího spodního prádla a učila se dýchat s hrudníkem, který se nemohl ani pohnout. Udělala jsem si nepřirozeně přirozený make-up, narazila ty nejkratší šaty, kterým by se dalo už říkat tričko, děsně vysoké podpatky  - on byl Jim stejně vysoký jako já… takže mu asi budu koukat na jeho – doufám začínající plešku.

Na smluvené místo jsem překvapivě dorazila včas.  Čekala jsem, kde se objeví zmenšená obtloustlá verze Jima a jeho kamarádi s batohy a krosnami. Ale ono nic. Za chvíli těsně přede mnou zastavil autobus.

A začali se kolem něj rojit turisté. A co hůř. Když jsem trošku zaostřila, viděla jsem po schůdcích autobusu sestupovat turistu, který se nápadně podobal Jimovi, ale nebyl obtloustlý ani plešatý ani neměl žádnou jinou vadu, kterou bych očekávala.

NE! Byl naopak velmi atraktivní, daleko víc než před čtyřmi roky. Stála jsem tak jak přimražená. Ještě, že mě ten šílený korzet držel ve vzpřímené poloze, protože jinak bych se rychle skácela k zemi!

Vytáhla jsem z kabelky brýle, abych si ho důkladně prohlídla. A když jsem zvedla oči od špiček jeho značkových bot, všimla jsem si, že vedle něj stojí dvě dohromady tak čtyřicetikilové blondýny na daleko vyšších podpatcích než jsem měla já.

A navíc jsem přesvědčená, že i o dvě konfekční velikosti užší bych se za ně, kdyby stály vedle sebe, neschovala.

Moje představa o tom, jak mu ukážu, že jsem byla to nejlepší, co ho v životě potkalo, se začala rozplývat.

Políbil mě na tvář a žoviálně se se mnou začal bavit o životě.  Ty dvě rajdy a celý zájezd turistů, což se ukázalo, že bylo těch „pár“ přátel, za námi cupitali přes všechna naše tajná místa.

Po několika dost nemístných poznámkách o absenci nebo přítomnosti mých kalhotek, když jsme přecházeli přes skleněný most, jsem ho začínala mít plné zuby, jeho a všech svých puchýřů, které mě v těch fantastických botách tlačili.

Jenže to ještě nebyl konec, nejen že všem čtyřiceti osmi přátelům ukázal místo, kde jsme se poprvé políbili a kam jsme se posléze hodili na rande muchlovat (to slovo, co použil on, se nedá reprodukovat), se ještě rozhodl všechny vzít do kavárny, aby dokončil svou netradiční prohlídku Prahy.

Nakonec jsem vlastně byla ráda, že si sednu. I když já se spíš snažila bojovat s touhou si sednout a usilovnou přesvědčovací silou toho, co jsem na sobě měla pod šatama.

Ale byly tři a ve čtyři měli vypadnout. Takže mi to, že se asi brzo přelomím vejpůl a nebo prasknou háčky a posléze zip na šatech, začínalo být jedno.

To, že mu každá z těch jeho konkubín sedí na jednom koleni, jsem se snažila ignorovat, jen jsem spíš přemýšlela nad tím, jak to mají v US s polygamií.

U autobusu jsem byla již skoro apatická.  Možná i kvůli kyslíku, kterého se mi za celý den dramaticky nedostávalo.

A jako poslední hřebíček do rakve na mě spadla informace, že to nejsou obyčejní turisté, ne jsou to šéfové poboček firmy, kterou Jimy zdědil a kterým zaplatil tuhle dovolenou za odměnu.

Koukala jsem na něj jak na zjevení. Tomuhle klukovi, co se mu po stehnech válí dvě sotva dospělé rajdy, který před pár lety nosil neznačkové jeany a trička, které odmítal žehlit, patří půlka Wisconsinu?

Můj dlouho plánovaný den P skončil tak, že mi z kabelky čouhal neuvěřitelně ohavný plyšák dřímající americkou vlajku  a já v transu mávala svému bývalému milionáři.

A z toho pro mě plyne ponaučení, že tu tibetskou knížku budu muset dočíst do konce, třeba se v ní píše něco o tom, jak se vyrovnat s tím, že já se za čtyři roky naučila vytrhat si obočí a on se naučil žehlit, balit kočky a navíc zdědil nehorázně obrovskou hordu dolarů - a mě přivez jen plyšáka.