Právě jsem se na baru snažila objednat koktejly pro mě a pro holky, když mně někdo položil ruku dost nízko pod bedra: „Slečno, můžu Vás na něco pozvat!“ Vytřeštila jsem oči: „Co mi saháš na zadek, ty...! Ty...! Plyšáku!?“
Nevím, kdo z nás dvou se víc lekl. „Andrej?! Ježiš, promiň, pro-pro-promiňte..“ zrudl. Naposled jsem ho viděla před deseti lety, kdy jsem ho doučovala angličtinu. Rovnátka splnila svůj účel a rozhodně od dvanácti dost vyrostl, ale nebylo pochyb o tom, že je to on.
Za chvilku už jsme se našemu shledání po letech smáli. Raději jsem se ujistila, že už smí pít, když mě přesvědčil, že mě za holkama nepustí, až když se napiju s ním. Nakonec jsem mu musela – zcela dobrovolně – slíbit, že si spolu někam vyrazíme, až bude čas.
Kdo by to neslíbil o pět let mladšímu téměř dvoumetrovému blonďákovi, co právě nastoupil na FTVS? S pitím jsem se vrátila k holkám a on k partičce, která připomínala přerostlou školku.
Kamarádky měly téma na celý večer. Kdo to je? A už má občanku? Kam spolu půjdete? Je to legální? Pane Bože, co je to za malou čúzičku, co se támhle plazí po tvým chlapoj?
Mýlily jsme se, když jsme si myslely, že se mi neozve, protože hned v sobotu ráno mi na mobilu přistála zpráva od Plyšáka. Prý kdy se sejdeme. Projíždím mu rychle Facebookový profil. Fotky z pánské jízdy u moře – všechny bez trička. Chápete? Jak tohle můžu odmítnout?
Hned souhlasím s dnešním odpolednem. Snažím se vypadat, že mám blíž k dvacítce než třicítce, ale moc se mi to nedaří.
Stojím na smluveném místě a přemýšlím, v které kavárně v okolí mají nelepší dorty. Taky začínám opět panikařit. Přemýšlím, kterého mladého a nadaného právníka z mého okolí kontaktuji, abych se zeptala, jaká sazba je u nás za pedofilii.
V tu chvíli vidím své rande. Ráda bych napsala, že ho vidím přicházet, ale on se ke mně řítí na prkně. Zastaví tak, že dojede těsně ke mně, šlápne na konec, převrátí ho, chytí do jedné ruky, druhou mě obejme a políbí do mě vlasů.
Mé patnáctileté já se ve mně tetelí blahem. Mé pětadvacetileté začíná přemýšlet, jestli jsem se nezbláznila. Slyším se kývat na návrh, že si půjdem na blízkou cyklostezku užít babího léta. Pápá čokoládový cheesecaku.
„Umíš jezdit na longboardu?“ Nechápu, proč se bavíme o snowboardování, když je podzim. Ale tak přiznám, že na prkně jsem si párkrát nabila zadek tak, že jsem pak týdny musela spát na boku.
„Ne snowboard, ale longboard!“ směje se a ukazuju na prkno v jeho ruce. „Chceš to zkusit?“
Ne, ne, ne! Andreo, neblbni, jak chceš na tomhle jezdit? Je jedno, jak dlouhý je to prkno a jestli jede po sněhu nebo po asfaltu, stejně si nabiješ prdel! Navíc na podpatcích?
„Ty bys mě to naučil?!“ Můj vnitřní hlas mi napovídá, že bych měla volat záchranku, protože jsem se definitivně zbláznila.
Příštích třicet minut jsem křičela, padala mu do náruče a učila se chytat balanc. Když můj sexy učitel uznal, že jsem schopná stát na prkně bez jeho dopomoci pustil mé ruce a já se rozjela.
Typická skejťačka v kozačkách, s drdolem a pouzdrovou sukní se řítila rychlostí dva kilometry v hodině po asfaltu. Můj Adonis mě zpovzdálí povzbuzoval a tak jsem naznala, že bych vážně mohla být v jízdě na tomhle prkýnku dobrá.
Odrazila jsem se. Rozjela to. Chvíli jsem křičela, chvíli hledala balanc, velmi krátkou chvíli trvalo ho ztratit. A pak už to bylo ráz na ráz. Prkno letělo nevím kam. Já letěla, vím kam, a to přímo do pangejtu.
Za mnou skočil Plyšák. Pouzdrová sukně se mi vyhrnula nad pas. Pravou nohu jsem si zaklínila za levou a samozřejmě jsem si natloukla to pozadí, co zapříčilo tuhle schůzku.
Slyšela jsem, že mládí bolí, ale že až takhle?
Nakonec mi pomohl se rozmotat. Vzal mě do náruče, pomohl mi z příkopu a šli jsme raději na ten dortík.
Příští týden jdeme prý na brusle. Takže pokud se dlouho neozvu s dalším článkem, ležím někde komplet zasádrovaná.
