Když se profesionálka svléká

Medicína Vás naučí nespočet věcí. Anatomii, fyziologii, chemii, ale taky se zde naučíte prazvláštnímu umění – naučíte se neskutečně rychle a bez naprostého studu se svlíkat!

Když se za den musíte šestkrát svléct a převléct do něčeho jiného a víte, že za sedm minut máte být na sále, na jiném pavilonu nebo při troše štěstí s kamarádkou na víně, naučíte se shodit sukni s punčochami a kozačkami najednou.

Po pár letech jsem přestala řešit, jestli někdo vidí mou celulitidu nebo znaménko na pozadí, protože spěcháte a víte, že ti okolo Vás taky.

Na chirurgickou stáž jsem se vydala do zahraničí. Jako pravý profesionál jsem probulela půlku cesty a druhou půlku jsem se ládovala čokoládou s tím, že jedu na sever a musím rychle získat podkožní tuk a stejně se příští dva měsíce nebudu před nikým svlékat.

V tom jsem, ale opomněla své nové kolegy. Po tom, co jsem zastavila vodopád slz a dorazila zásoby sladkého minimálně v hodnotě dvou triliard kalorií, jsem se dorazila na urologii – mé první oddělení.

„Tady se můžete převléct,“ zavede mě neskutečně milý primář do zasedačky, kde už je většina lékařů – 27 mužů, kteří věší kabáty na háčky a chystají se převléct. Na stůl za mnou si rozložím své bílé oblečení a bez mrknutí oka se začnu svlékat.

Do mínus patnácti mám na sobě dost vrstev a tak rychle převlékám přes hlavu dva svetry a šaty, v momentě, kdy se otočím pro bílé tričko, dojde mi, že na zdejší klinice se převlékají pouze do pláště.

A tak novým kolegům, kteří již sedí dokola stolu, ukazuji nejen svou červenou podprsenku, ale i totálně rudý obličej.

Malý přešlápek, říkám si. I profesionál se občas splete. Jsi nabušená skoro doktorka, to je v pořádku, ukážeš jim, že umíš zaválet na sále.

Na tohle se rychle zapomene. Jediné, co mě těší, je fakt, že se to stalo v mé sexy podprsence a né v té se Snoopym.

Radši si obleču tričko a kalhoty a rychle zapluji na své místo. Juchůůůů, jdu asistovat na sál. Vzhledem k tomu, že jsem tu jediná žena, jsem taky jediná v šatně. Bleskurychle se svleču z bílého a převlékám do sálového. Hmmm, tady mají všechno nějak jinak, napadá mě.

Ústěnku jsem našla hned, ale sálové čepice? Kde je tu mají? Když je konečně najdu, snažím se navléct si čepici na hlavu, ale nějak to nejde. Jsem ochotná uznat, že mám větší boky nebo což přiznávám raději ňadra, ale hlavu?

Ale ono to vážně nejde. Možná to je jen na drdol, přijde mi na mysl spásná myšlenka a tak si malou čepici obaluji kolem svázaných vlasů a vplouvám na sál, kde už na mě čekají.

I pod rouškami poznám, že všichni tři lékaři na sále včetně anesteziologické sestry propadli ve výbuch smíchu. Ono se ukázalo, že jsem si na hlavu nenavlékla čepici, ale návlek na boty.

Ještěže jsem na sále pak fakt zaválela :D.