Jsem normální?

Jsem normální??? To je věta, kterou si poslední dny pokládám téměř pořád. Minulou středu mi bylo dvacet a to už je nějaká příležitost k tomu rekapitulovat a hodnotit život. Vždycky jsem si myslela, že až mi bude dvacet, budu trapně zamilovaná do opravdového muže do žádného kluka, budu bydlet na koleji, jako měl Stifler v Prcičkách a budu neskutečně spokojená, budu pařit jak nezřízená a usínat vedle jednoho jediného muže a po jeho boku se i probouzet.

Že skutečnost bude úplně jiná, mě napadlo, když jsem v úterý usínala naposledy jako teenager. Měla jsem chřipku, ležela jsem celý den sama na koleji, kde za den potkáte, při velké dávce štěstí, jednoho či dva exoty, kteří kolem vás jen projdou a  ani se vám nepodívají do očí. Ležela jsem v té posteli sama a ne proto, že bych svého vysoce intelektuálně zaměřeného partnera poslala do své postýlky, abych ho nenakazila. Ne! Nebylo koho kam posílat. Všemu tomu dal třešničku můj děda, když mi v sobotu dohazoval – nedohazoval spravnýho pravičáka z dobrý rodiny. A když jsem mu vysvětlovala, že je to určitě hodnej kluk, ale já bych ho chudáka mlátila a že k sobě potřebuju opravdového muže, který se mlátit nenechá, vpálil mi do očí, že jsem strašně náročná a že pokud neslevím, zůstanu sama.

Podle mě nejsem náročná, ano mám jisté nároky na své partnery, ale to si člověk v mém věku snad může ještě dovolit, ne? A teď se právě vracím ke své úvodní otázce. Jsem vůbec normální? Během sumírování svých životních vzletů a pádů jsem se dost lekla. Ne že by ten můj život byl nudný, divný nebo že bych se musela stydět za počet svých neúspěchů – ne to vůbec ne, ale došlo mi, co všechno jsem podstupovala, proto abych usínala a probouzela se vedle někoho, koho bych byla schopná milovat.

Jednou jsem se zamilovala do kluka, protože měl plynulou angličtinu, to že byl blbej jak necky, mi došlo asi až po týdnu, ale když jsem tenkrát přišla domů okouzlena jeho šarmem, nemluvila jsem o ničem jiném než o jeho oxfordském přízvuku. Podruhé jsme se do kluka, no on to už kluk moc nebyl, zamilovala kvůli jeho velkému „Egu“. Pak jsem se, podotýkám ve vší počestnosti, zaláskovala do ženáče. Šla jsem ven s o dva roky mladším klukem jen proto, že mě obdivoval v každé větě. Jenže po takových zamilováních taky přichází rychlé probuzení a proto jsem asi náročná, protože už mám na sedmkrát zlomený kotník a už neutíkám z cizích ložnic tak rychle jako dřív.

Co je na tom, že už nechci jít ven s někým, kdo mě nezajímá, kdo mě nebaví, koho bych nemohla milovat. Vážně jsou mé nároky tak hrozné? Vždyť jen nechci spát s blázny, narcisy, sobci, workoholiky, úchyláky, nechci nic mít s klukama, co ještě koukají na večerníček a když mě líbají na krku mám dojem, že jsem pod sprchou. No tak možná náročná jsem. Asi jo – trochu, ale já chci najít někoho, vedle koho budu schopná usnout, někoho jiného než mého plyšového hrocha. Chci být s někým, kdo bude mít víc konverzačních témat, než: „Zlato! Víš, co jsem měl dnes k obědu?“

Možná má děda pravdu a při hledání otce svých dětí budu muset trošku slevit, ale zatím nechci. Pro své patnáctileté já jsem sice děsně strará a nudná holka, co poprvé v životě bere něco vážně a studuje každý den, aby z ní byla dobrá lékařka. Na druhou stranu je na světě hodně žen, které mi mých dvacet let tiše závidí a vrhají na své manželi nevraživé pohledy, když se za mnou otáčí.