Jak jsem volala policii

Nejsem dvakrát družný typ – tedy jsem, ale občas prahnu, místo po hlučné společnosti, po klidu. Někdy chci strávit večer sama s lahví vína, oblečená do ne příliš estetického červeného froté županu s bílými puntíky, v tlustých neerotických ponožkách, s pytlíkem chipsů nebo gumových medvídků a Deníkem Brigit Jones. Pár týdnů nazpět se mi naskytla perfektní příležitost užít si páteční večer přesně podle mého přání. Rodiče odjeli ke známým, sestra vyrazila ven s kamarády a já měla pro sebe celý dům a celý dlouhý večer.

Dala jsem si horkou vanu, poslouchala jsem tklivé písničky, za jejichž poslech mimo koupelnu se člověk stydí. Natřela jsem se všemi možnými a zřejmě i nemožnými krémy, pleťovými maskami, peelingy a kdoví čím ještě. Oblékla jsem si svůj úžasný outfit, vzala jsem si brýle a po dlouhé době jsem viděla ostře Colina Firtha i Hugha Granta. Otevřela jsem si víno. A bylo mi nějak krásně a nejen proto, že jsem tu láhev vypila do poslední kapky. Sestra přišla ještě před večerkou a hned volala našim, aby věděli, jakou mají vzornou dceru.  Mě už čekalo jen čištění zubů a okolo půlnoci jsem s hřejivým pocitem na duši zapadla do postele.

Když jsem konečně zabrala, před našim domem zastavilo auto. Pochopte, nejsme nijak rušná ulice, bydlíme na předměstí a veškerý ruch končí po večerních zprávách. Takže když o půl jedné u nás zastavilo auto, ztuhla jsem hrůzou. S ladností vlastní pouze Sherlocku Holmesovi jsem vyskočila z postele rovnou k oknu. Za záclonou jsem sledovala, kdo k nám v tuto, jak by babička poznamenala, nekřesťanskou dobu přijel. Venku stála tmavozelená Fabie. Srdce mi začalo bít
na poplach.

Nejsem seriálová hrdinka a klidně se přiznám, že jsem se neskutečně bála. Prohlížela jsem si auto potenciálních zlodějů, vrahů nebo třeba překupníků drog a modla jsem se, aby nezamířili rovnou k nám. Všude byla tma. Pouliční lampy jen spoře osvětlovaly malou předměstskou ulici. Můj tachykardický tep byl téměř slyšitelný. Měla jsem strach, rozsvítil lampičku a vydat se hledat mobil. V tom se otevřely dveře od auta a vystoupil z nich vysoký a svalnatý muž. Dokonalý bouchač.

Otevřel kufr a já zjistila, že na místě spolujezdce nesedí jeho komplic, ale má tam zapřený žebřík, který pomalu soukal z auta ven. Nebylo pochyby o tom, že nás jde zabít nebo přinejmenším vykrást. Byla jsem odhodlaná volat policii. Ve tmě jsem hledala mobil, přičemž jsem několikrát, jak je mým dobrým zvykem, zakopla o postel a na nohách si vykouzlila nové modřiny. Mobil jsem měla s určitostí v přízemí.

Plna zoufalství a strachu jsem se vrátila na své místo za záclonu. Zloděj právě zavíral kufr a žebřík si opřel o vedlejší okno. Chtěla jsem utíkat za sestrou do jejího pokoje, že za pár sekund se k ní vloupe zloděj, když v tu chvíli jsem trošku zaostřila a identifikovala zloděje. To už u sestra otevírala okno a žoviálně se s ním zdravila. Ze zloděje se totiž vyklubal její kamarád, který pořádal doma párty, ze které před hodinou odešla a kam měla opět namířeno.

Švihla jsem sebou na postel a vstřebávala hladinu adrenalinu, která přesáhla všechny limity. Sestra zaklepala u mě, prý odvedle slyšela, že nespím, tak mi přišla říct, že zas odchází. Když jsem jí všechno vypověděla i to že jsem na ně chtěla zavolat sto padesát osmičku, vyprskla smíchy. Oznámila mi, že tohle dělali jen, proto aby mě nevzbudili tím, že by u nás někdo zvonil. Když jsem za ní zamykala dveře, říkala jsem si, proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě a navíc můžete zvýšit riziko infarktu u své sestry, která chtěla jen jeden jediný klidný večer.