Jednadvacet. Pro většinu z Vás věk, do kterého byste se rádi vrátili. Pro mě číslo, které mě v posledních dnech nepřestává děsit. Nejen proto, že občanka s tou nejpříšernější fotkou mi propadne až za sedm let.
Jednadvacet je nejvyšší věk, kdy v civilizovaném světě dosáhnete dospělosti. Takže za měsíc nebudu dospělá jen někde v Bhúhánu, kde se žena stává dospělou až po svatbě.
Díky několikaletému studiu genetiky mě jímá deprese z toho, že na to mít na sto procent zdravé dítě bylo včera pozdě. Podle všech mých grafů, tabulek a plánů bych měla mít dítě, tak za pět – šest let. Což je úžasné, protože právě teď je čas na to hledat otce svým nepočatým dětem.
To se do tabulky zanese celkem lehce. A plánovat se dá ledasco. Problém nastává s provedením. Poslední dobou můj milostný život připomíná mé Porsche – ani jedno nemám! Když nepočítám milostná probuzení v objetí s anatomickým slovníkem nebo učebnicí biochemie.
A když vynechám to, že díky studiu histologických řezů penisem nemám čas na ty opravdové, zajímalo by mě, kde ti potencionální otcové mých dětí jsou. Kde jsou? Nechci, aby mé děti byly sebestřední workoholici, úchylní alkoholici, narcističtí egoisti, nebo naopak, aby jejich matka byla slepá z toho, jak se jí do sítnice vypálil ten obrovský kříž s ukřižovaným Kristem, co nosí jejich otec na krku a při každém milostném vzplanutí jí ho strká před oči.
Ze svých požadavků jsem už škrtla kdeco… Můj životní partner nemusí být milionář z povolání. Nemusí nosit promočené bílé košile, pod nimiž se mu rýsují svaly jako panu Darcymu v Pýše a předsudku. Nemusí mít sexy anglický přízvuk. A dokonce ani nemusí milovat žehlení a vysávání.
Už jsem se svými požadavky klesla tak, že mi stačí, když dotyčný nebude blbý jak necky. Nebude ženatý. A bude mě mít rád. Ale i to se zdá být prozatím nesplnitelné. Takže zatím mi nezbývá, než hledat, věnovat se histologickým preparátům a doufat, že jednou nebudu svým dětem muset vysvětlovat, že jejich otec nám zanechal jen zkumavku vystavenou na krbové římse.
