Chlapeček nebo holčička?

Po prvním porodu jsem neskutečně toužila po holčičce, chtěla jsem doma mít někoho, komu budu moci plést copánky a s kým budu vařit v plastových hrncích na pískovišti. Po domě nám již jeden rošťák běhal a já toužila po něčem malém, roztomilém, klidné. Každý kdo mě znal, říkal, že je na mě vidět, že se mi narodí holčička. Byla jsem těhotná a díky hormonům asi i trochu blbá. Moje výbavička byla celá krásně růžová. Tenkrát se nikde nedalo nic sehnat, tak jsem po nocích bláznila. Napletla jsem spousty růžových svetýrků, rukaviček, dokonce i ponožtičky byly překrásně růžové. Po pletení přišel záchvat šití. Šila jsem dupačky a připravovala jsem se na svou malou holčičku.

V porodnici jsme si s manželem uvědomili, že ani nemáme jméno pro kluka. Tenkrát jsem učila Matyáše Kučeru a měla jsem ho tak ráda, že jsem sáhla právě pro jeho jméno, stejně jsem byla přesvědčená, že se mi narodí mála Lenička. Porodní sestra se na mě na sále usmála a řekla: „paní gratuluji vám! Máte překrásného chlapečka!“ „Koukněte se ještě jednou a pořádně, je to určitě holčička!“ urputně jsem se bránila. Nevěřila jsem jí a nechtěla jsem si ho ani vzít k sobě. Vedle rodila nějaká paní a té se narodila holčička, začala jsem křičet, že nám ty děti vyměnili.

Pak jsem si toho kluka vzala do náručí. Byla to žába. Jirka, první syn, byl po porodu nádherné vyžehlené dítě s krásnými černými vlasy po manželovi. Všichni v porodnici mi ho záviděli. A tohle to byla plešatá, zmačkaná a červená žába. Na pokoji jsem ležela s tou paní odvedle, stále jsem jí spílala, že si přivlastňuje mé dítě. Nakonec jsem se jen chtěla podívat na tu její-mojí holčičku. Vstala jsem z postele a ona začala vydávat nepředstavitelné zvuky.

Po tom, co si celá porodnice myslela, že kradu cizí děti, mě přestěhovali k paní, co rodila po čtvrté, mimochodem měla samé kluky. Asi si mysleli, že si budeme rozumět. Ano, rozuměli jsme si, obě jsme celý náš pobyt v porodnici probrečeli nad tím, že se nám nenarodila holčička. Doma mi manžel několikrát vysvětloval, že ta ošklivá žába je doopravdy naše dítě. Do půl roku jsem se smířila s tím, že se mi narodil Matyáš a žádná Lenička. Manžel byl samozřejmě nepředstavitelně šťastný, že má doma dalšího chlapa.

Ale to neznamenalo, že jsem se plně vzdala snu vaření na pískovišti. Klidně jsem Matyáše oblíkala do těch růžových svetýrků. Nakonec té žabičce vyrostly nádherné zlatavé lokýnky, měl krásné prstýnky ve vláskách a já jsem mu je vždycky hezky načesala. Oblékla jsem si tu svou žabku do růžových šatiček a s kočárkem jsem vyrazila ven. Lidé nás často zastavovali a říkali, jakou mám krásnou holčičku. Nevyvracela jsem jim to a s úsměvem na rtech jsem jim děkovala.

Měla jsem krásnou holčičku a byla jsem na to hrdá. Po prvních narozeninách si manžel vzal Jirku i Matyáška sebou na nohejbal. Maty si ležel v kočárku a Jirka si tam hrál s ostatními dětmi. Když se vrátili, málem se o mě pokusil infarkt. Ta krásná holčička, ta moje zlatovlasá žabička byla pryč. Z kočárku se na mě usmíval téměř bezzubý chlapeček. Lokýnky, ty mnou opečovávané lokýnky byly ty tam.

Manžel se na mě usmál a řekl: „tak a konečně máme doma dva kluky!“ Na nohejbale mu několik kamarádů, řeklo jak má krásnou holčičku. Manžel se snažil všem vysvětlit, že ta holčička je ve skutečnosti chlapeček, ale to se dělá těžko, když máte v kočárku růžové dítě s lokýnkami. Proto se cestou domů stavil v kadeřnictví a nechal mi Matyho  oholit na dva milimetry. Tenkrát my došlo, že se mi narodil doopravdy druhý kluk a že se s tím konečně budu muset smířit.

Matyáši vlasy ztmavly a už mu nikdy lokýnky nenarostly.  Já musela, ač velice nerada dát za pravdu své matce, která mi již v těhotenství říkala, že se mi žádná Lenička nenarodí, že ať to budu zkoušet, kolikrát budu chtít, vždycky to bude chlap. No a měla pravdu.