Červené kalhotky

Poslední dobou mám dojem, že muži jsou vážně z Marsu, ženy z Venuše a pro mě si čáp zaletěl minimálně na Alfa Ceuntauri.

Kamarádky se nedávno svorně shodly, že už bylo dost mého vysedávání u televize s lahví vína a učebnicí v pátek večer a začaly se předhánět, která mi sežene lepší rande.

Nejdřív jsem je neoblomně odmítala, ale po té, co jsem už třetí den ležela sama na posteli s čtyřmi knížkami, objímala jsem lahev svého oblíbeného merlotu a hned vedle atlasu patofyziologie ležela má parádní černá podprsenka, kývla jsem na schůzku naslepo.

Ze stresu, že se budu muset bavit s někým koho neznám, jsem si čtyřikrát předělala líčení a půl hodiny si žehlila vlasy.

Do kabelky jsem si dala skripta – jsou lehčí než učebnice, s tím že jsem se chystala předstírat, že jdu rovnou ze školy a takhle vypadám stále!

Vklouzla jsem do lodiček na jehle – protože v nich běžně do školy chodím a vyběhla na MHD. Pravda, že běh je dosti silné slovo. Zběsile jsem cupitala a doufala, že mé věčné dvacetiminutové zpoždění bude moje potenciální životní láska brát jako roztomilé.

Od tramvaje jsem opět cupkala přesně deset minut do restaurace, kde na mě můj neznámý čekal. Ihned jsem ho poznala - vypadal přesně jako na fotce, kterou mi kamarádka dala.

Byl krásný, vysoký, hnědé lehce zvlněné vlasy mu padaly do smaragdových hlubokých očí, kterýma si mě měřil, když jsem mu škrobeně a nervózně podávala ruku.

Tenhle kluk byl jackpot, byl krásný, chytrý, uměl se skvěle chovat, nebyl abstinent, student práv… Všechno na něm se zdálo být dokonalé. V jeho nádherných očích jsem se pomalu topila a neměla jsem daleko k tomu se zamilovat, když mi oznámil, že během čekání na mě objednal PRVNÍ!!! lahev vína.

Byl vtipný, nemluvil příliš nahlas, nenechával mou sklenku prázdnou. Doprovodil mě až k tramvaji, věnoval mi letmý polibek na rty a řekl, že se ještě dnes ozve. A opravdu, když jsem večer dávala mobil na nabíječku, bylo na něm pozvání na další rande.

Málokdo v mém výběrovém řízení projde přes pozvání na první rande, další se zaseknou v levlu první schůzky a další kola jsou hráči málokdy dosaženy, ale tady jsem ani nemusela dlouho přemýšlet a souhlasila.

Měl mi uvařit večeři. Pane jo! Krásnej chlap a ještě vaří, kdyby se ještě vyznal z lásky k vysávání, byl by ideální kandidátem na levl – navždy spolu.

Ale nějak jsem v té euforii zapomněla na to, že máloco je dokonalé, snad jen kromě každé lahve Pinotu Noir a McFlurry Magnum s bílou čokoládou. On rozhodně McFlurry nebyl.

Byt byl úžasný, vyhnal všechny své spolubydlící ven, takže jsme tam byli sami. Zavrtala jsem se do toho nejstylovějšího křesla, co jsem kdy viděla a ihned jsem dostala skleničku s nazlátlým obsahem.

Všude to krásně vonělo. A byla jsem nadšená z naší konverzace až do doby, kdy si sedl vedle mě, zajel mi rukou dost vysoko po stehně - až tam kde se tomu stehno už neříká. Dost rychle jsem uhnula. No budu upřímná - na oko jsem ucukla. Nebudu předci dělat drahoty poslednímu úžasnýmu alkoholiku, co se mnou vydrží v jedné místnosti.

„Ty máš kalhotky?“ řekl zklamaně. Vykoktala jsem něco ve smyslu, že ano! Předce každá slušná holka je nosí (no ne?). „No jo no, škoda!“ odfrkl si. Vzala sem si krásné a dost nepohodlné kalhotky na ukazování a on si ještě bude stěžovat?

Konverzace běžela i přesto dál. A za chvíli jakoby ta trapná chvíle nebyla. Odešel zamíchat omáčku či co a mluvili jsme dál o všem, jen o kalhotkách jsme se už nebavili.

Udělal mi prohlídku bytu. Jeho pokoj byl krásný, ale v půlce předvádění vybavení začala zvonit minutka a on musel odběhnout do kuchyně. Rozhlížela jsem se po pokoji a zaujala mě pootevřená skříň.

Určitě znáte ten pocit, který nemůžete překonat, musíte do té skříně nahlídnout. Šla jsem k ní a škvírkou jsem se podívala na jeho šatník. Nebylo v něm nic neobvyklého - úhledně složené košile a trička, kalhoty, mikiny, svetry a taky několik podprsenek a velké množství kalhotek.

Dost mě to vyděsilo. Napadlo mě, že snad tu žije s nějakou jinou slečnou. Strašně jsem znejistěla a znervózněla.

Ale rozhodla jsem se situaci řešit konstruktivně – což mě hned samozřejmě přešlo a vlétla jsem do kuchyně jako uragán a uhodila na něj.

Za přítelkyni bych byla asi ještě vděčná.

Bytem opět zazněla věta:  „Ty máš kalhotky?“ tentokrát to, ale nebylo zklamání jako před několika minutami, ale spíš zděšení spojené s vykulenýma očima upřenýma na červenou krajku.

S lodičkama v ruce a kabelkou v náručí jsem se zastavila až před zastávkou. Cítila jsem se zneuctěná, a i když jsem tolerantní a nebráním se téměř ničemu, tak nevím, co mě v tu chvíli pohoršilo víc, jestli to, že si přede mnou svlékl bez předehry kalhoty nebo ten fakt, že měl na sobě stejné kalhotky jako já – navíc o dvě velikosti menší…