OBČANSKÝ PRŮKAZ

Úřad rozhodl, že moje tchýně potřebuje novou občanku, protože ta stará už neodpovídá aktuálním standardům Evropské unie (mám na mysli tu starou průkazku, nikoli dámu). Že stát tak úzkostlivě pečuje i o své devadesátileté a plně invalidní ovečky, aby se v schengenském prostoru náhodou neztratily, je zajisté chvályhodné. Potěšila i skutečnost, že v dohodnutém termínu kompetentní úředníci skutečně za maminkou přijeli, aby ji vyfotografovali a vyřídili veškeré další náležitosti spojené s výměnou tak důležitého dokumentu.

Naivní daňový poplatník by se mohl domnívat, že v době internetu, digitální fotografie, elektronických podpisů a přenosných barevných tiskáren se celá záležitost odehraje během několika minut, ale ouha! Během několika minut úřední delegace skutečně odjela, sice s čerstvě naexponovanou fotografií, ručně vyplněným a podepsaným dotazníkem, ale také s tím původním, nevyhovujícím občanským průkazem. A také s příslibem, že nová legitimace bude vystavena nejpozději do tří týdnů. Postižené i jejímu okolí to bylo celkem fuk, protože v nejbližších deseti letech se určitě nechystá odjet na svém invalidním vozíku mimo hranice své klánovické parcely do míst, kde by jí hrozila eventuální perlustrace.

Jenomže za tři dny přišla pošťačka s důchodem a nastala neřešitelná situace. Přestože sympatická doručovatelka za posledních dvanáct let, kdy v daném rajónu slouží, předávala tchýni skromný obolus už po stočtyřiačtyřicáté, nikdo po ní nemůže spravedlivě chtít, aby si čísla občanských průkazů všech svých klientů pamatovala. A teď najednou neměla do příslušné rubriky ve svých papírech správné numero z čeho opsat. Po dlouhém uvažování se rozhodla poslechnout zdravý rozum: paní N. je obklopena milující rodinou, tady určitě nehrozí nebezpečí, že by ji nepřející příbuzenstvo o těch pár tisícovek chtělo oloupit, a tak si od ležící pacientky nechala podepsat doručenku a bankovky jí jako obvykle nechala ležet na nočním stolku. Druhý den se tu ale objevila znovu, tentokrát se slzami v očích: „Paní N., proboha, nezlobte se na mě, ale já mám hrozný malér. Já jsem vám ty peníze včera nesměla dát, když nemáte občanku, a teď je musím vrátit ze svého... a já mám hypotéku a berema až za tři týdny... bůůůů...“ Tchýni se nešťastné pošťačky zželelo, pracně se přemístila na invalidní vozík, dojela k nefunkčí mikrovlnce, která jí slouží jako příruční trezor, a požadovaný obnos vrátila. Dostalo se jí za to tisícerých díků spolu s ujištěním, že jakmile bude nová občanka na světě, penze jí bude okamžitě doručena zpátky, na úřední hodiny nehledě.

A jaké z toho plyne poučení? Je určitě správné, že ministr vnitra vlády v demisi žádá více peněz pro státní správu.Třeba ty digitální občanské průkazy budou ještě evropštější. A taky je fajn, že Česká pošta nemyslí jenom na dopisy a balíky, ale třeba i na fotbalisty, kterým sponzoruje druhou nejvýznamější celostátní soutěž. Ty instituce by klidně mohly lidi buzerovat i mnohem víc!