Úřad rozhodl, že moje tchýně potřebuje novou občanku, protože ta stará už neodpovídá aktuálním standardům Evropské unie (mám na mysli tu starou průkazku, nikoli dámu). Že stát tak úzkostlivě pečuje i o své devadesátileté a plně invalidní ovečky, aby se v schengenském prostoru náhodou neztratily, je zajisté chvályhodné. Potěšila i skutečnost, že v dohodnutém termínu kompetentní úředníci skutečně za maminkou přijeli, aby ji vyfotografovali a vyřídili veškeré další náležitosti spojené s výměnou tak důležitého dokumentu.
Naivní daňový poplatník by se mohl domnívat, že v době internetu, digitální fotografie, elektronických podpisů a přenosných barevných tiskáren se celá záležitost odehraje během několika minut, ale ouha! Během několika minut úřední delegace skutečně odjela, sice s čerstvě naexponovanou fotografií, ručně vyplněným a podepsaným dotazníkem, ale také s tím původním, nevyhovujícím občanským průkazem. A také s příslibem, že nová legitimace bude vystavena nejpozději do tří týdnů. Postižené i jejímu okolí to bylo celkem fuk, protože v nejbližších deseti letech se určitě nechystá odjet na svém invalidním vozíku mimo hranice své klánovické parcely do míst, kde by jí hrozila eventuální perlustrace.
Jenomže za tři dny přišla pošťačka s důchodem a nastala neřešitelná situace. Přestože sympatická doručovatelka za posledních dvanáct let, kdy v daném rajónu slouží, předávala tchýni skromný obolus už po stočtyřiačtyřicáté, nikdo po ní nemůže spravedlivě chtít, aby si čísla občanských průkazů všech svých klientů pamatovala. A teď najednou neměla do příslušné rubriky ve svých papírech správné numero z čeho opsat. Po dlouhém uvažování se rozhodla poslechnout zdravý rozum: paní N. je obklopena milující rodinou, tady určitě nehrozí nebezpečí, že by ji nepřející příbuzenstvo o těch pár tisícovek chtělo oloupit, a tak si od ležící pacientky nechala podepsat doručenku a bankovky jí jako obvykle nechala ležet na nočním stolku. Druhý den se tu ale objevila znovu, tentokrát se slzami v očích: „Paní N., proboha, nezlobte se na mě, ale já mám hrozný malér. Já jsem vám ty peníze včera nesměla dát, když nemáte občanku, a teď je musím vrátit ze svého... a já mám hypotéku a berema až za tři týdny... bůůůů...“ Tchýni se nešťastné pošťačky zželelo, pracně se přemístila na invalidní vozík, dojela k nefunkčí mikrovlnce, která jí slouží jako příruční trezor, a požadovaný obnos vrátila. Dostalo se jí za to tisícerých díků spolu s ujištěním, že jakmile bude nová občanka na světě, penze jí bude okamžitě doručena zpátky, na úřední hodiny nehledě.
A jaké z toho plyne poučení? Je určitě správné, že ministr vnitra vlády v demisi žádá více peněz pro státní správu.Třeba ty digitální občanské průkazy budou ještě evropštější. A taky je fajn, že Česká pošta nemyslí jenom na dopisy a balíky, ale třeba i na fotbalisty, kterým sponzoruje druhou nejvýznamější celostátní soutěž. Ty instituce by klidně mohly lidi buzerovat i mnohem víc!
