Taky já jsem se zařekla, že nenapíšu o prezidentských volbách ani čárku, i když mě nevybíravé chování knížecího volebního štábu nedělá dobře od žaludku už delší dobu, ale včerejší debata na Nově mě natolik „pobavila“, že se nemůžu udržet.
Léta mně vadí, kdo je u nás považován za celebritu a tudíž si buď samozvaně, nebo s vydatnou podporou určité části médií osobuje právo vyslovovat se k závažným společenským tématům. Všechny ty současné výzvy z uměleckých kruhů jsou, velmi mírně řečeno, k smíchu. Jakoby naši umělci prospali těch třiaadvacet let, co tu od listopadu všichni žijeme. Domnívají se, že jsou pro nás, lidi civilních povolání stejnými autoritami, jako byli ti, co se v r. 1989 postavili po boku studentů a vymetli soudruhy. Tenkrát to byly většinou lidé, kterým jsme věřili a za autority je považovali. Tenkrát jsme líp než teď věděli, kdo je „náš“ a kdo ne. Ale teď? Kdepak byly ony autority, když se řešily kontroverzní zákony? Při nejrůznějších vládních kotrmelcích? Až na několik čestných výjimek neměli čas se vyjadřovat, protože nejspíš natáčeli reklamní spoty a seriály. A včerejší vystoupení Jitky Čvančarové? Trapnost nad trapnost. Děkuji kolegovi blogerovi Burdátšovi za článek o Charlottě Masarykové. Nadzvedávalo mě už delší dobu, jak kdekdo argumentuje tím, že neuměla česky. Tak znovu, ještě jednou, speciálně pro Jitku Čvančarovou, kdyby náhodou štáb Karla Schwanzenberga byl natolik sebevražedný, že by ji ještě někdy nechal vystupovat na veřejnosti: Charlotta Garrigue a Tomáš Masaryk se brali v roce 1878. Odjeli spolu do Vídně, kde Masaryk přednášel na univerzitě a TAM se paní Masaryková hned začala učit česky. Když se o tři roky později odstěhovali do Prahy, uměla česky natolik dobře, že mohla vést celou velkou domácnost. A nejen to. Masarykovi se stýkali s českými vědci i umělci a žili bohatým společenským životem a jejich salon byl oblíbeným místem schůzek. Všechny děti chodily do české školy, do Sokola a ačkoli byly bez vyznání, protože rodiče chtěli, aby si každé dítě zvolilo později svou víru samo a svobodně, navštěvovali sboru kněze Karafiáta. Paní Masaryková stála vždy při svém muži. Vydržela osamění za první světové, války i věznění dcery Alice. Zdraví ji zradilo až těsně před koncem války. O tom, jak váženou osobou byla, svědčí i slova dr. Alice Masarykové z úvodu k „Listům do vězení“, které bych doporučila přečíst nejen paní Čvančarové. „28. října 1918 přišly k našemu domu nepřehledné zástupy, aby matku pozdravily. (pozn. Masaryk byl tehdy ještě v zahraničí). Zasloužila si toho. Stála ve víře a pravdě pevně při svém choti. …Její myšlenky provázely otce pevně, stále.“ A na závěr? Upřímně lituji obě potenciální příští první dámy. Ty hony na ně, jaké předvádějí média, jsou značně přes čáru. Jako ostatně celá kampaň.
